Býval čas, ve 30. a 40. letech, kdy někteří pařížští spisovatelé neměli pracovní adresu ani v bytě, ani v knihovně, ale u stolu v kavárně. Žádné koketování v tom nebylo, protože v zimě tam bylo teplo, kolem lidé a číšník, který vám za cenu jednoho nápoje nechal hodiny dozrávat větu. Zvyk nezmizel a právě on vysvětluje, proč se několik teras v Saint-Germain a na Montparnassu, původně prostých obchodů, stalo pomníky, které se dnes spíš fotografují, než aby se v nich psalo.

Le Procope, sporný doyen

V ulici rue de l'Ancienne-Comédie se Le Procope hlásí k roku 1686, podle nejčastěji udávaného data, a k zakladateli Francescu Procopiovi dei Coltelli, Sicilanovi, který dorazil do Francie roku 1670. V 18. století tu bylo vidět Voltaira, Diderota a d'Alemberta, trojici, jež by osvětlila jakýkoli podnik. Je však dobré mít se na pozoru a nebrat za hotovou minci všechno, co tu legenda uložila. Tvrdí se, že tu myšlenka Encyklopedie vyklíčila mezi dvěma šálky, ale historici v tom vidí spíš přikrášlené vyprávění, jaké má podnik všechny důvody nechat kolovat. A když se Le Procope někdy vychvaluje jako „nejstarší dosud fungující kavárna v Evropě“, je třeba připomenout, že jde doslova o restauraci na místě, kde kdysi kavárna byla, což není tentýž případ a mění to váhu argumentu.

Flore a Deux Magots, souboj teras

Skoro proti sobě na bulváru Saint-Germain stojí dvě terasy, které zná každý a které si už desítky let vracejí tentýž odlesk. Café de Flore na čísle 172 vznikla koncem 19. století, přičemž prameny váhají mezi rokem 1885 a 1887. Apollinaire si tu kolem roku 1913 zřídil jakousi redakci a na její terase prý v roce 1917 zaznělo slovo „surrealistický“; podmiňovací způsob je tu však lepší než jistota.

Po roce 1939 vstoupila Flore do oběžné dráhy Jeana-Paula Sartra a Simone de Beauvoir. Ráno tu pracovali, po obědě se vraceli debatovat s přáteli a večer tu přijímali hosty; Sartre říkal, že jsou tam „doma“, a lépe se to říct nedá, protože kavárna přestala být místem, kudy se jen prochází, a stala se prodloužením jejich domova. Každý rok v listopadu se tu schází porota, která uděluje Prix de Flore, založenou v roce 1994, dědičku tradice, kterou podnik nemusel ani vyrábět.

Les Deux Magots na náměstí place Saint-Germain-des-Prés mají jméno po obchodu s módním zbožím, jehož štít zdobily dvě čínské sošky, které dodnes trůní na sloupu v sále jako dva svědkové zaniklého obchodu. Z obchodu se roku 1884 stala kavárna. Chodili sem Verlaine, Rimbaud a Mallarmé, ve 20. letech se tu scházeli Bretonovi surrealisté. V roce 1933 skupina přátel usoudila, že Goncourtova cena je příliš akademická, a vytvořila vlastní, Prix des Deux Magots, jejímž prvním laureátem byl Raymond Queneau za román Le Chiendent. V tom gestu je celé kouzlo literárního odpadlictví, které se řeší u stolu, a ne v manifestu.

Montparnasse, Closerie a její američtí duchové

Na Montparnassu dostala La Closerie des Lilas (171 boulevard du Montparnasse) jméno podle sousedního tanečního sálu. Nejdřív malíři, pak básníci jako Paul Fort a Apollinaire si tu zvykli chodit. Je to také jedno z doupat amerických spisovatelů, kteří žili v Paříži ve 20. letech a s nimiž se spojují Ernest Hemingway a F. Scott Fitzgerald; vypráví se dokonce, že tu Fitzgerald dal Hemingwayovi poslechnout rukopis Velkého Gatsbyho, historku, kterou si člověk vychutná tím líp, čím jasněji ví, že je tradovaná, nikoli prokázaná.

Tuto generaci, kterou nazýváme „ztracená generace“, zpopularizoval sám Hemingway. Jeho pařížské vzpomínky, vydané po jeho smrti roku 1964, nesou ve francouzštině název Paris est une fête. Čtěte je kvůli atmosféře, nezapomínejte však, že jde o vzpomínky, které autor sám utvářel, a ne o reportáž, a že Paříž, kterou líčí, vděčí paměti, této obratné retušérce, stejně jako přesnosti.

Umění být hostem: návod k použití

Vstoupit do některé z těchto kaváren bez znalosti zvyklostí znamená vystavit se pohledům stranou, kterým se však snadno vyhnete. Řekněte „Bonjour“ při příchodu a „Merci, au revoir“ při odchodu, protože zdvořilost předchází objednávce, a pamatujte, že „un café“ je espresso, takže kdo chce větší, požádá o „un café allongé“ nebo „un grand crème“. Cena se často liší podle místa (bar, sál, terasa), a tak je lepší přečíst si vyvěšený ceník, a protože účet nikdy nepřijde sám od sebe, žádá se o něj větou „L'addition, s'il vous plaît“. S jedním nápojem se tu dá dlouho sedět, pokud v době oběda zachováte míru, a zatímco některé podniky notebook přijímají s ochotou, jiné ho snášejí jen přes zuby, což poznáte podle okolních stolů. Z těchto pravidel vyčtete nepsanou dohodu, v níž kavárna půjčuje své teplo a čas a host jí na oplátku vrací diskrétnost.

Ceny, revue a setkání aneb literární život pod širým nebem

Tyto kavárny byly a zůstávají místem literárního života. Už koncem 19. století vznikla v patře Café de Flore roku 1899 Revue d'Action française a psal tu Charles Maurras. V La Closerie se konaly „Mardis de la Closerie“, intelektuální večery, které zůstaly proslulé, a podle pověsti tu Lenin hrával šachy. Dnes tradice pokračuje cenami Prix de Flore, Prix des Deux Magots a Prix de la Closerie des Lilas, založenou roku 2007. Pikantní detail: rodina Siljegovic vlastní jak Flore, tak Closerie. Tyto ceny nemohou soupeřit s velkými podzimními cenami, ale dávají čtvrti vlastní literární kalendář, jakousi paralelní sezonu.

Pour y aller / Praktické info

Tyto kavárny jsou velmi navštěvovaná turistická místa; kdo tu chce v klidu pracovat, přijde brzy ráno nebo ve všední den. Otevírací doby i nabídka se mění, proto se řiďte oficiálními weby cafedeflore.fr, lesdeuxmagots.fr a procope.com. Pro prodloužení procházky projděte přes náměstí Saint-Germain-des-Prés s kostelem a pak dojděte na Montparnasse ulicí rue de Rennes.