Ve 30. a 40. letech 20. století měli někteří pařížští spisovatelé pracovní adresu, která nebyla ani byt, ani knihovna, ale stůl v kavárně. Nebyla to póza: v zimě tam bylo teplo, spousta lidí a číšník, který nechal sedět hodiny za cenu jednoho nápoje. Tento zvyk přetrvává a vysvětluje, proč se několik teras v Saint-Germain a na Montparnassu stalo pomníky, ačkoli původně šlo o obchody jako každé jiné. Zbývá odlišit v bohaté mytologii, která je obklopuje, co patří historii a co legendě.

Le Procope aneb nebezpečí stáří

Le Procope v ulici rue de l'Ancienne-Comédie vznikl nejčastěji udávaným datem v roce 1686. Jeho zakladatel Francesco Procopio dei Coltelli byl Sicilan, který přišel do Francie roku 1670. V 18. století tu bylo vidět Voltaira, Diderota a d'Alemberta, což stačí, aby si podnik zajistil místo v dějinách idejí, i když přesně nevíme, co se tu říkalo.

Před legendami je totiž dobré se mít na pozoru. Říká se, že tu vznikla myšlenka Encyklopedie, ale historici v tom vidí spíš přikrášlené vyprávění, jaké se tím ochotněji opakuje, čím víc lichotí místu. Le Procope také není doslova „nejstarší dosud fungující kavárna v Evropě“: je to restaurace na místě, kde kavárna dřív byla. Ten rozdíl má váhu, protože reklamní argument stojí na kontinuitě, kterou dějiny potvrzují jen napůl.

Flore a Deux Magots: dvě terasy, dvě paměti

Skoro proti sobě na bulváru Saint-Germain stojí dvě terasy, které zná každý a které si už dlouho konkurují o stejnou klientelu, a ještě víc o stejnou prestiž. Café de Flore na čísle 172 vznikla koncem 19. století, prameny uvádějí 1885 nebo 1887. Apollinaire si tu kolem roku 1913 zřídil něco jako redakci a slovo „surrealistický“ prý zaznělo na její terase v roce 1917, přičemž tady se podmiňovací způsob opravdu hodí.

Po roce 1939 se kavárna stala adresou Jeana-Paula Sartra a Simone de Beauvoir. Ráno tu pracovali, po obědě se vraceli diskutovat s přáteli a večer přijímali návštěvy; Sartre říkal, že jsou tam „doma“. Ta formulace vypovídá hodně: kavárna už nebyla místem, kudy se jen prochází, ale prodloužením bytu, či dokonce sdílenou kanceláří. Každý rok v listopadu se tu schází porota, která uděluje Prix de Flore, založenou v roce 1994, a udržuje tak tradici, kterou místo nemuselo vymýšlet.

Les Deux Magots na náměstí place Saint-Germain-des-Prés mají jméno po obchodu s módním zbožím, jehož štít zdobily dvě čínské sošky; stojí dodnes na sloupu uprostřed sálu. Z obchodu se roku 1884 stala kavárna. Chodili sem Verlaine, Rimbaud a Mallarmé, ve 20. letech se tu scházeli Bretonovi surrealisté. V roce 1933 skupina přátel, která považovala Goncourtovu cenu za příliš akademickou, vytvořila vlastní, Prix des Deux Magots. První laureát byl Raymond Queneau za román Le Chiendent. Soupeření literárních institucí se tak odjakživa odehrává mimo jiné u kavárenských stolků.

Montparnasse a La Closerie des Lilas

Na Montparnassu dostala La Closerie des Lilas (171 boulevard du Montparnasse) jméno podle sousedního tanečního sálu. Chodili sem malíři a pak básníci jako Paul Fort a Apollinaire. Je to i jedno z míst amerických spisovatelů, kteří žili v Paříži ve 20. letech: spojuje se s ní Ernest Hemingway a F. Scott Fitzgerald a vypráví se, že tu Fitzgerald dal Hemingwayovi poslechnout rukopis Velkého Gatsbyho. I tady je na místě opatrnost, protože jde o tradovanou historku, a ne o doložený fakt.

Tuto generaci, kterou nazýváme „ztracená generace“, zpopularizoval sám Hemingway. Jeho pařížské vzpomínky, vydané po jeho smrti roku 1964, nesou ve francouzštině název Paris est une fête. Čtěte je kvůli atmosféře, ale pamatujte, že jde o vzpomínky, které autor sám utvářel, ne o reportáž: vytváří v nich Paříž minulosti, která vděčí paměti stejně jako umění vyprávět.

Jak si objednat, sednout a pracovat

Chodit do těchto kaváren předpokládá znát několik pravidel, která vás uchrání před nepříjemnými pohledy. Sluší se říct „Bonjour“ při příchodu a „Merci, au revoir“ při odchodu, protože zdvořilost má přednost před objednávkou, a „un café“ znamená espresso, takže chcete-li větší, musíte si říct o „un café allongé“ nebo „un grand crème“. Cena se často liší podle místa (bar, sál, terasa), a proto se vyplatí podívat se na vyvěšený ceník; účet vám sám nepřinesou, protože o něj je třeba požádat větou „L'addition, s'il vous plaît“. S jedním nápojem se dá sedět dlouho, pokud jste v době obědů rozumní, a pokud jde o notebook, některé podniky ho snášejí, zatímco jiné špatně, což poznáte podle okolních stolů.

V jádru tyto zvyklosti vyjadřují nepsanou dohodu: kavárna nabízí teplo a čas, host jí oplácí diskrétností a stálostí.

Ceny, revue a setkání: literární život pod širým nebem

Tyto kavárny jsou také místa literárního života. Už koncem 19. století vznikla v patře Café de Flore roku 1899 Revue d'Action française a psal tu Charles Maurras. V La Closerie byly známé intelektuální večery „Mardis de la Closerie“ a vypráví se, že tu Lenin hrával šachy. Dnes tradice pokračuje cenami Prix de Flore, Prix des Deux Magots a Prix de la Closerie des Lilas, založenou roku 2007. Zajímavost: rodina Siljegovic vlastní jak Flore, tak Closerie. Tyto ceny nenahrazují velké podzimní literární ceny, ale dávají čtvrti vlastní literární kalendář.

Pour y aller / Praktické info

Tyto kavárny jsou velmi navštěvovaná turistická místa; pro klidnou práci zkuste brzké ráno nebo všední den. Otevírací doby i nabídka se mění, najdete je na oficiálních webech cafedeflore.fr, lesdeuxmagots.fr a procope.com. Pro prodloužení procházky projděte přes náměstí Saint-Germain-des-Prés s kostelem a pak dojděte na Montparnasse ulicí rue de Rennes.