Kdo kdy viděl v pátek kolem šesté večer, jak se nábřeží Canal Saint-Martin plní lidmi sedícími na břehu s nohama nad prázdnem a lahví po ruce, pochopí hned, že pařížský víkend se nenavštěvuje, ale praktikuje. Programem není rezervace ani jídelní lístek, a právě tento program bez programu dává oněm dvěma dnům hodnotu, jejíž celé umění spočívá v tom nikam nespěchat.
Kanál aneb žízeň proměněná v aperitiv
Je milé pomyslet, že tato vodní stuha nebyla vykopána proto, aby se u ní pilo, ale aby se v Paříži mělo co pít. V roce 1802 chtěl Bonaparte, tehdy První konzul, napravit nedostatek pitné vody v hlavním městě a nechal rozhodnout o kanálu Saint-Martin zároveň s kanály Saint-Denis a de l'Ourcq. Práce, zdržené v letech 1809 až 1815, byly svěřeny soukromému kapitálu a Karel X. 4. listopadu 1825 otevřel dílo asi 4,6 km dlouhé, které ke svému proměnění v místo schůzek čekalo jen na konec svého užitkového poslání.
Druhé císařství mu uštědřilo léčbu stínem, protože pod bulvárem Richard-Lenoir byla v letech 1860 až 1862 postavena klenba a hladina vody musela být snížena o 5,5 metru, aby plavba mohla pokračovat. Film se ho poté ujal natolik, že kanál pro Carného Hôtel du Nord podle Dabitova románu z roku 1929 zrekonstruoval ve studiu. Aperitiv zůstává tím, čím je, sklenkou a pár sousty před večeří, nikdy převlečeným jídlem.
Aligre aneb tlačenice s pamětí
V sobotu ráno učí Marché d'Aligre (12. obvod), že stará instituce může být zároveň velmi živá. Jeho krytá hala nese jméno abatyše Gabrielle-Charlotte de Beauvau z kláštera Saint-Antoine-des-Champs, jehož řeholnice prodaly pozemek Samsonu-Nicolasi Lenoirovi, který tu roku 1779 stavěl, zatímco trh samotný dostal jméno po Étiennu Françoisovi d'Aligre, prvním prezidentovi pařížského parlamentu. Hala, kterou roku 1843 přestavěl Marc-Gabriel Jolivet, sousedí s trhem pod širým nebem a dál na východ na náměstí se starožitníci rozkládají v půlkruhu, jako by zasedali v radě.
Nic z toho není muzeální, protože místo, dlouho dělnické, zůstalo hlučné a sdružení Commune libre d'Aligre dbá, aby tomu tak bylo i dál. Trh je otevřen každé ráno kromě pondělí a dobrá rada zní přijít brzy, s taškou. Láká-li vás Marais víc, nabízí Marché des Enfants-Rouges (3. obvod), založený roku 1628, stejnou lekci na ještě starším trhu, jehož jméno odkazuje na sousední sirotčinec, kde děti oblékali do červeného. V obou případech moudrost čtvrti velí skončit v pekárně, před níž se stojí fronta, protože fronta je nejupřímnější průvodce.
Buttes-Chaumont aneb kopec vrácený snu
Je třeba jisté drzosti, aby se z místa soudu a kafilérie udělala okrasná zahrada. U paty kopce se od středověku do 17. století vykonávala královská spravedlnost u šibenice Montfaucon, poté se místo stalo skládkou, kde se na počátku 19. století ročně porážely tisíce koní, zatímco se tu až do roku 1860 těžil sádrovec a kámen a jméno „Chauve-Mont“ prý uchovávalo paměť země bez stromů.
Park je dílem týmu, což dokázala tehdejší doba jako nikdo jiný. Dekret z 22. července 1862 umožnil vyvlastnění, podnik vedl Adolphe Alphand, plán nakreslil Jean-Pierre Barillet-Deschamps, budovy podepsal Gabriel Davioud a vodu zkrotil Eugène Belgrand. Více než tisíc dělníků přesunulo asi milion metrů krychlových a park se otevřel 1. dubna 1867, přesně v den zahájení Světové výstavy. Na jeho 24,7 hektarech nese skalnatý ostrov vysoký asi třicet metrů dodnes chrám Sibyly a vystupuje se tam jako na divadelní vyhlídku, s vědomím, že kulisy, jako všechny dobré kulisy, vděčí za své kouzlo úsilí, které bylo třeba vynaložit, aby se na ně zapomnělo.
U výčepu aneb ekonomie drobností
Káva vypitá u výčepu stojí často méně než vsedě a potkáte tu štamgasty, což je druh zdvořilosti, jejíž hodnota není na žádném lístku. Ceny musí být vyvěšeny v každém podniku, takže se o nich člověk přesvědčí pohledem, a opatrnost velí vyhýbat se restauracím postaveným naproti památkám s ilustrovanými lístky v několika jazycích, dávat přednost krátkým nabídkám a ručně psanému plat du jour a odejít o dvě či tři ulice dál od slavných míst. Pravidlo, které platí víc než všechna ostatní, je ale vcházet s „bonjour“, protože tyto dvě slabiky mění povahu výměny.
Bouquinisté aneb nedělní slova
V neděli se rytmus zpomaluje, mnoho malých obchodů zůstává zavřeno, některé otevírají jen dopoledne a pondělí je pro část z nich, Aligre nevyjímaje, dnem volna. Protože se otevírací doby čtvrť od čtvrti hodně liší, je lépe je před cestou ověřit.
Podél Seiny pak bouquinisté tvoří protiváhu pomalosti dne. Víc než dvě stě prodejců a téměř 900 zelených boxů se řadí na více než 3 km, na pravém břehu mezi mostem Pont Marie a quai du Louvre, na levém mezi quai de la Tournelle a quai Voltaire, podle systému koncesí z roku 1859. UNESCO zapsalo nábřeží Seiny roku 1991 a bouquinisté jsou od roku 2019 v národním seznamu nehmotného kulturního dědictví, což je úřední způsob, jak uznat, že prodej starých knih na břehu řeky patří k tomu nejcennějšímu, co město má. Pozdní brunch nebo nedělní oběd, na terase či na trhu, vám pak pomůže smířit se s pondělkem.
Pour y aller / Praktické info
Trhy Aligre a Enfants-Rouges, park Buttes-Chaumont i nábřeží Seiny jsou volně přístupné. Aktuální otevírací dny a akce najdete na Paris.fr a na stránkách turistické kanceláře Paris Info.