V pátek kolem šesté večer se nábřeží Canal Saint-Martin zaplňují lidmi, kteří sedí na břehu s nohama nad prázdnem, s lahví a něčím k zakousnutí, bez rezervace a bez jídelního lístku. Tento první rituál pařížského víkendu se zdá tak přirozený, že člověk málem zapomene, že ho město neznalo odjakživa. Následující plán se snaží číst víkend tak, jak ho prožívají obyvatelé, podle rytmu čtvrti spíš než průvodců, a cestou připomenout, čím je každé místo svými dějinami zavázáno.

Pátek večer, kanál zrozený ze žízně

Canal Saint-Martin (10. obvod) nebyl vykopán pro milovníky aperitivu. Roku 1802 se Napoleon Bonaparte, tehdy První konzul, rozhodl napravit nedostatek pitné vody v Paříži a zákon, který kanál zřídil, ho založil zároveň s kanály Saint-Denis a de l'Ourcq. Práce se zdržely v letech 1809 až 1815 a poté byly svěřeny soukromému kapitálu, když roku 1818 vznikla Compagnie des Canaux de Paris. První kámen byl položen 3. května 1822 a Karel X. dílo slavnostně otevřel 4. listopadu 1825; kanál měří asi 4,6 km.

Urbanismus Druhého císařství mu pak připravil dramatickou proměnu. Pod bulvárem Richard-Lenoir vede kanál pod klenbou postavenou v letech 1860 až 1862 v rámci Haussmannových projektů a jeho hladina byla tehdy snížena o 5,5 metru, aby lodě mohly plout dál pod klenbou. Zbytek obstaral film, protože Hôtel du Nord, román Eugèna Dabita z roku 1929, inspiroval film Marcela Carného (1938), jehož kulisu kanálu ovšem Alexandre Trauner zrekonstruoval ve studiu v Billancourtu. U lávky Grange-aux-Belles dnes kavárny a malé obchůdky obklopují místo, kde se sedí. Aperitiv, „apéro“, zůstává tím, čím vždy byl, sklenkou a několika drobnostmi před večeří, nikoli jídlem.

Sobota ráno, Aligre aneb trh, který si zachoval hlas

Marché d'Aligre (12. obvod) si zaslouží sobotní ráno, tím spíš že je otevřen každé ráno kromě pondělí. Skládá se ze dvou částí, krytého trhu Beauvau a trhu pod širým nebem v ulici a na náměstí d'Aligre. První nese jméno po Gabrielle-Charlotte de Beauvau, poslední abatyši kláštera Saint-Antoine-des-Champs, a v roce 1779 ho na pozemcích zakoupených od řeholnic opatství postavil Samson-Nicolas Lenoir, než ho roku 1843 přestavěl architekt Marc-Gabriel Jolivet. Jméno Aligre zase připomíná Étienna Françoise d'Aligre, prvního prezidenta pařížského parlamentu v době stavby.

Starožitníci se usazují v půlkruhu na východ od náměstí a v tom shonu se dá vytušit dlouho dělnická čtvrť, kterou dodnes oživuje sdružení Commune libre d'Aligre. Přijďte brzy, s taškou, před davem.

Kdo dává přednost Marais, najde Marché des Enfants-Rouges (3. obvod, 39 rue de Bretagne), založený roku 1628, který platí za nejstarší krytý trh Paříže, a jeho jméno pochází od sousedního sirotčince, jehož děti nosily červenou. V obou případech skončete u pekárny ve čtvrti, nejlépe u té, před níž stojí fronta, což zůstává nejlepším ukazatelem.

Sobota odpoledne, Buttes-Chaumont aneb pomsta skládky

Nic v parku Buttes-Chaumont (19. obvod) neprozrazuje, čím býval. U paty kopce se od středověku do 17. století vykonávala královská spravedlnost u šibenice Montfaucon, poté se místo stalo skládkou, kde se v první polovině 19. století ročně porazilo kolem 12 000 koní. Po Revoluci se tu navíc těžil sádrovec a kámen, a to až do roku 1860, kdy byl k Paříži připojen Belleville, a jeho holá půda prý dala vzniknout jménu „Chauve-Mont“, tedy „plešatý kopec“.

Dekret z 22. července 1862 prohlásil místo za veřejně prospěšné a umožnil vyvlastnění; stavbu řídil Adolphe Alphand, plán připravil Jean-Pierre Barillet-Deschamps, budovy navrhl Gabriel Davioud a vodu Eugène Belgrand. Více než tisíc dělníků přesunulo asi milion metrů krychlových zeminy. Park o rozloze 24,7 hektaru se otevřel 1. dubna 1867, v den zahájení Světové výstavy, a zachoval si skalnatý ostrov vysoký asi třicet metrů, jejž korunuje malý chrám Sibyly. Jezero, jeskyně s vodopádem a svahy, na nichž se dá natáhnout, vysvětlují, proč tu místní tráví sobotu, a výstup na vyhlídku patří k tomu nejpříjemnějšímu.

Výčep a zdvořilost míst

Káva vypitá u výčepu stojí často méně než vsedě a potkáte tam štamgasty. V každém podniku musí být vyvěšeny ceny a stačí si je přečíst. K vyhnutí se turistickým pastem slouží několik jednoduchých reflexů, z nichž první je vyhýbat se restauracím hned naproti slavným památkám s jídelními lístky s fotografiemi ve více jazycích. Dává se přednost krátkým lístkům a ručně psanému „plat du jour“ a člověk odejde o dvě či tři ulice dál od nejznámějších míst. A hlavně řekne při vstupu „bonjour“, pravidlo, které změní všechno.

Neděle, rytmus knihy

V neděli se rytmus mění, protože mnoho malých obchodů je zavřeno, některé otevírají jen dopoledne a pondělí je pro část obchodů dnem volna. Aligre, jak víme, v pondělí zavřené je a otevírací doby se v jednotlivých čtvrtích tolik liší, že je lepší si je před cestou ověřit.

Podél nábřeží Seiny tvoří bouquinisté muzeum pod širým nebem. Je jich přes dvě stě s téměř 900 zelenými boxy na více než 3 km, na pravém břehu mezi mostem Pont Marie a quai du Louvre, na levém mezi quai de la Tournelle a quai Voltaire. Systém koncesí pochází z roku 1859, nábřeží Seiny jsou na seznamu UNESCO od roku 1991 a bouquinisté jsou od roku 2019 zapsáni v národním seznamu nehmotného kulturního dědictví. Pozdní brunch nebo nedělní oběd, na terase nebo na trhu, víkend uzavře, aniž by ho zakončil.

Pour y aller / Praktické info

Trhy Aligre a Enfants-Rouges, park Buttes-Chaumont i nábřeží Seiny jsou volně přístupné. Aktuální otevírací dny a akce najdete na Paris.fr a na stránkách turistické kanceláře Paris Info.