Existují plakáty, které nejenže prodávají představení, ale změní i osud toho, kdo je nakreslil. Prvního ledna 1895 se zdi Paříže pokryly vysokou úzkou siluetou: žena s tmavými vlasy, v ruce palmová ratolest, zahalená do byzantského dekoru. Ohlašovala Gismondu, hru, kterou Sarah Bernhardtová uvedla v Théâtre de la Renaissance koncem října 1894. Muž, který ji vymyslel, moravský ilustrátor, jehož jméno den předtím neznal skoro nikdo, se jmenoval Alfons Mucha a nazítří byl slavný. Paříž, která nikdy neměla ráda polovičaté věci, přitom nepolevila: víc než sto let přijímala, někdy s otevřenou náručí, někdy s lhostejností velkých měst, houf českých malířů, hudebníků a spisovatelů, jejichž kroky nejsou pro toho, kdo hledá, docela smazané.
Mucha, nebo telefon Sarah Bernhardtové
Mucha přijel v roce 1888, zapsal se na Académie Julian, později na Académie Colarossi a živil se jako ilustrátor, tedy v oné šedé zóně, kde se hodně pracuje a málo podepisuje. Koncem prosince 1894 zvedla Sarah Bernhardtová telefon a obrátila se na vydavatele Lemerciera, protože potřebovala nový plakát ke Gismondě. Zakázku dostal Mucha a zbytek patří k legendě belle époque, k legendě plakátisty, jehož brzy nalepili na všechny zdi. Náhoda sice zazvonila, ale zaklepala u dveří muže, který měl za sebou školu.
Jeho ateliér stál v domě č. 6 v ulici rue du Val-de-Grâce v 5. obvodu. Budova, soukromá, si střeží svá tajemství, ale od roku 1972 je chráněná jako historická památka a chráněná je i její zahrada a některé interiérové prvky. Fotografie ateliéru z doby kolem roku 1902 leží v Museum of Fine Arts v Houstonu, což je pro pařížskou památku zvláštní osud.
Světová výstava v roce 1900 mu pošeptala myšlenku Slovanské epopeje. O deset let později americký mecenáš Charles Crane souhlasil, že zaplatí účet, a Mucha sbalil kufry do Prahy, kde dvacet velkých pláten vznikalo v letech 1912 až 1926. Paříž tedy byla líhní nápadu, nikoli jeho definitivní kolébkou. Kdo chce jeho plakáty vidět zblízka, udělá ostatně líp, když zajde do Muchova muzea v Praze; plakát ke Gismondě je navíc k nalezení na Wikimedia Commons.
Kupka, nebo revoluce z předměstí
František Kupka se narodil v Čechách, studoval v Praze a ve Vídni a pak, dalo by se říct, skončil ve francouzské metropoli, kde už v roce 1894 žil. Kolem roku 1906 si složil zavazadla v Puteaux na západním předměstí a už se odtud nepohnul až do smrti 24. června 1957, ve věku 85 let. Velké přelomy moderního umění jen zřídka potřebují kulisu z pohlednice.
Právě tam ale kolem let 1910–1911 malíř opustil realismus a přešel k abstrakci. Obraz Amorpha, fuga o dvou barvách (1912) je pokládán za jeden z mezníků tohoto dobrodružství, jenže leží v Národní galerii v Praze, ne v Paříži. Centre Pompidou naproti tomu uchovává značný soubor, neboť jeho online sbírka eviduje přes dvě stě Kupkových děl, od portrétů manželky po velké abstraktní série z padesátých let. Expozice mají ovšem své nálady a web muzea je proto lepší než návštěva naslepo.
Kundera, nebo umění změnit vlast, aniž se změní styl
Milan Kundera překročil hranici v roce 1975, k čemuž ho pobídl jeho francouzský nakladatel Claude Gallimard. Nejdřív ho jako učitele přijalo Rennes, pak si ho nechala Paříž. Rodná země mu to neoplatila a v roce 1979 ho zbavila československého občanství. O dva roky později, v roce 1981, se Kundera stal Francouzem a od té doby se považoval za francouzského spisovatele, ani v nejmenším neustoupil. Zemřel v Paříži 11. července 2023 ve věku 94 let; Česká republika mu občanství vrátila v roce 2019, jako když se znovu otevírají dveře dlouho poté, co host odešel.
Martinů, Toyen, Čapek: tři partitury pro totéž město
Bohuslav Martinů přijel v roce 1923 s malým stipendiem československého ministerstva školství jako jedinou zásobou na cestu. Až do smrti Alberta Roussela v roce 1937 se u něj radil; poznal také jazz a surrealismus a v roce 1931 se oženil s Francouzkou Charlotte Quennehenovou. V roce 1940, když se blížila německá armáda, město opustil a už se tam nevrátil trvale žít. Jeho opera Julietta, vycházející z hry Georgese Neveuxe, kterou viděl v Paříži v roce 1927, však stopu tohoto setkání nese dodnes.
Toyen si moment zvolila s téměř krutým čichem: usadila se v roce 1947, těsně před únorem 1948, a připojila se k surrealistické skupině André Bretona. Zemřela tam 9. listopadu 1980 a je pohřbena na hřbitově Batignolles. Karel Čapek podle svých životopisů nějaký čas studoval na pařížské univerzitě a jeho překlady francouzské poezie poznamenaly celou generaci českých básníků, což dokazuje, že tu cesta vedla oběma směry.
Rue Bonaparte, nebo paměť na správné adrese
Za živým místem je třeba zamířit do 6. obvodu, hned vedle Saint-Germain-des-Prés, na adresu 18, rue Bonaparte. České centrum v Paříži, článek sítě Českých center při ministerstvu zahraničních věcí, tu přibližuje českou kulturu ve Francii prostřednictvím výstav, koncertů, projekcí a literárních večerů.
Adresa ale nežije jen programem. Na začátku roku 1916 se do dvora tohoto domu přestěhovala Česká národní rada, pozdější Československá národní rada. Pamětní deska, kterou 24. března 2016 odhalil tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, tuto kapitolu připomíná česky i francouzsky. Mezi plakátem z roku 1895 a deskou z roku 2016 se tak město ukázalo jako výkladní skříň umělců i útočiště politických záměrů, což je dvojí služba, jíž se může pochlubit jen málokterá metropole.
Pour y aller / Praktické info
České centrum najdete na adrese 18, rue Bonaparte, 75006 Paříž, nedaleko stanic metra Saint-Germain-des-Prés (linka 4) a Mabillon (linka 10). Otevírací doba i program se často mění a rozhodující je oficiální web Českých center. Kupkova díla a to, co je zrovna vystaveno, ukáže web Centre Pompidou.