Prvního ledna 1895 si Pařížané, kteří procházeli kolem městských zdí, všimli vysokého úzkého plakátu: žena s tmavými vlasy, v ruce palmová ratolest, kolem ní byzantský dekor. Plakát ohlašoval hru Gismonda, v níž hrála Sarah Bernhardtová a která měla premiéru koncem října 1894 v Théâtre de la Renaissance. Jeho autorem byl moravský ilustrátor, kterého téměř nikdo neznal, Alfons Mucha, a z neznámého se přes noc stal slavný umělec. Tento závratný úspěch ovšem nebyl osamělou výjimkou, spíš zahájil dlouhou řadu. Paříž už víc než sto let přitahuje, ukrývá a občas i proměňuje české malíře, hudebníky a spisovatele a jejich osudy, byť jsou hodně různé, mají společné rysy, které stojí za zamyšlení – tím spíš, že jejich stopy jde ve městě dodnes sledovat.
Mucha, nebo štěstí, které odměňuje přípravu
Mucha se do Paříže přestěhoval v roce 1888 a zapsal se na Académie Julian, později i na Académie Colarossi. Živil se jako ilustrátor, daleko od slávy, která ho čekala. Koncem prosince 1894 zavolala Sarah Bernhardtová vydavateli Lemercierovi: chtěla nový plakát ke Gismondě. Zakázku dostal Mucha a plakát, vylepený v ulicích hned 1. ledna 1895, odstartoval jeho dráhu plakátisty belle époque. Viděli bychom v tom ale chybu, kdyby šlo jen o náhodu: mladý kreslíř vyškolený na dvou akademiích a zvyklý na práci na zakázku byl připravený příležitost využít, když přišla.
Pracoval pak v ateliéru v domě č. 6 v ulici rue du Val-de-Grâce v 5. obvodu. Budova je soukromá a nedá se prohlédnout, ale od roku 1972 je chráněná jako historická památka; chráněná je zahrada i některé interiérové prvky. Fotografie ateliéru z doby kolem roku 1902 je ve sbírce Museum of Fine Arts v Houstonu.
Na pařížské světové výstavě v roce 1900 dostal Mucha nápad na svůj velký cyklus Slovanská epopej. Když ji v roce 1910 slíbil financovat americký mecenáš Charles Crane, odjel z Paříže do Prahy a dvacet velkých pláten vznikalo v letech 1912 až 1926. Paříž tak pro něj byla zároveň odrazovým můstkem i výchozím bodem: myšlenka tu dozrála, ale dokončit se měla jinde. Kdo chce Muchovy plakáty vidět zblízka, udělá ostatně lépe, když zajde do Muchova muzea v Praze; plakát ke Gismondě je navíc k nalezení online na Wikimedia Commons.
Kupka: je abstrakce vynálezem předměstí?
František Kupka se narodil v Čechách, studoval v Praze a ve Vídni a poté se přesunul do Paříže, kde už v roce 1894 žil. Kolem roku 1906 se usadil v Puteaux na západním předměstí a zůstal tam až do smrti 24. června 1957, ve věku 85 let. Otázka v nadpisu je záměrně provokativní, ale něco pravdy v ní je: právě daleko od ruchu velkých bulvárů se u něj připravoval rozhodující zlom.
V Paříži totiž přešel od realismu k abstrakci, zhruba v letech 1910–1911. Obraz Amorpha, fuga o dvou barvách (1912) patří mezi mezníky abstraktní malby, přestože dnes není v Paříži, ale v Národní galerii v Praze. Centre Pompidou naproti tomu vlastní velký soubor Kupkových děl: v jeho online sbírce je evidováno přes dvě stě položek, od portrétů jeho manželky po velké abstraktní série z padesátých let. Expozice se mění, takže je rozumné se před návštěvou podívat na web muzea.
Kundera: exil jako volba jazyka
Milan Kundera odešel z Československa v roce 1975, k čemuž ho povzbudil jeho francouzský nakladatel Claude Gallimard. Nejdřív přednášel na univerzitě v Rennes, pak se usadil v Paříži. Úřady jeho původní země ho přesto nepustily z hlavy: v roce 1979 přišel o československé občanství, v roce 1981 se stal francouzským občanem a od té doby se považoval za francouzského spisovatele. Zemřel v Paříži 11. července 2023 ve věku 94 let. České občanství mu bylo vráceno v roce 2019.
Tento osud ukazuje nejednoznačnost, kterou ostatní zmíněné příběhy osvětlují každý po svém: exil není jen ztráta, může se stát rozhodnutím někam patřit, a to se nevyřeší pouhou výměnou pasů.
Martinů, Toyen, Čapek: tři způsoby, jak bydlet v Paříži
Skladatel Bohuslav Martinů přijel do Paříže v roce 1923 s malým stipendiem československého ministerstva školství. Až do smrti Alberta Roussela v roce 1937 s ním konzultoval skladbu, poznal jazz a surrealismus a v roce 1931 se oženil s Francouzkou Charlotte Quennehenovou. V roce 1940, když se k Paříži blížila německá armáda, město opustil a už se tam nevrátil trvale žít. Jeho opera Julietta vychází z hry Georgese Neveuxe, kterou viděl v Paříži v roce 1927; město tedy pro něj nebylo ani tak kulisou jako laboratoří vlivů.
Malířka Toyen se do Paříže natrvalo přestěhovala v roce 1947, těsně před únorem 1948, a připojila se k surrealistické skupině kolem André Bretona. Zemřela tam 9. listopadu 1980 a je pohřbena na hřbitově Batignolles. Karel Čapek podle svých životopisů nějaký čas studoval na pařížské univerzitě a jeho překlady francouzské poezie ovlivnily celou generaci českých básníků, což připomíná, že výměna nikdy neprobíhá jedním směrem.
České centrum, 18 rue Bonaparte: adresa s pamětí
Živé místo najdete v 6. obvodu poblíž Saint-Germain-des-Prés. České centrum v Paříži, součást sítě Českých center při ministerstvu zahraničních věcí, sídlí na adrese 18, rue Bonaparte. Propaguje českou kulturu ve Francii: výstavy, koncerty, projekce, literární večery.
Adresa má i historii. Na začátku roku 1916 se do dvora tohoto domu přestěhovala Česká národní rada, z níž se později stala Československá národní rada. Připomíná to pamětní deska, kterou 24. března 2016 odhalil tehdejší premiér Bohuslav Sobotka; text je česky a francouzsky. Mezi plakátistou roku 1895 a deskou z roku 2016 se tak kruh uzavírá: totéž město posloužilo jako výkladní skříň umělcům i jako útočiště politickým záměrům.
Pour y aller / Praktické info
České centrum najdete na adrese 18, rue Bonaparte, 75006 Paříž. Nejblíž jsou stanice metra Saint-Germain-des-Prés (linka 4) a Mabillon (linka 10). Otevírací doba i program se mění, proto si je před návštěvou ověřte na oficiálním webu Českých center. Díla Kupky najdete na webu Centre Pompidou.