Po desetiletí se Seina v Paříži přecházela tak, jako se přechází ulice, roztržitým krokem a s hlavou už jinde. Pak přišel 26. červenec 2024 a poprvé v dějinách letních olympijských her opustil zahajovací ceremoniál stadion a usadil se na vodě. Delegace sjížděly řeku na lodích od mostu Austerlitz po most Iéna, tedy asi šest kilometrů, s přibližně 10 500 sportovci ze 206 delegací, před stovkami tisíc diváků namačkaných na nábřežích nebo vykloněných z oken. Ten večer svět objevil, co Pařížané nakonec zapomněli, totiž že jejich město má tekuté srdce.

Chráněný náhrdelník s přidanými články

Pařížské „Rives de la Seine“ jsou na seznamu světového dědictví UNESCO od roku 1991, což znamená, že řeka byla jednoho dne shledána hodnou toho, aby se uchovávala pod poklopem, nebo spíš pod nebem. Původně území vedlo od mostu Sully k mostu Iéna, s pokračováním k mostu Bir-Hakeim na levém břehu, a objímalo ostrov Cité i ostrov Saint-Louis. V roce 2024 se protáhlo proti proudu k viaduktu Austerlitz a po proudu k Bir-Hakeim, s ostrovem Cygnes jako dalším šperkem. Mluvit o březích Seiny znamená mluvit o procházce, kde si Notre-Dame, Louvre a Eiffelova věž nahrávají jako herci jednoho souboru.

Pont Neuf, nebo koketerie starce

Chce to jistou ironii nazvat „novým“ nejstarší stojící most hlavního města a Pařížané, kteří mají smysl pro paradox, to jméno nikdy nezměnili. O stavbě se rozhodlo roku 1577 za Jindřicha III., začalo se 31. května 1578, od roku 1588 do 1598 ji přerušily náboženské války, pak se za Jindřicha IV. pokračovalo a roku 1607 bylo hotovo, takže dílo zažilo víc ročních období než většina institucí Republiky. Je dlouhé zhruba 238 metrů, se sedmi oblouky přes větší rameno řeky a pěti přes menší.

Současníci v něm spatřovali tři novinky, jejichž odvahu už dnes tušíme jen stěží, neboť to byl první kamenný most přes celou řeku, první pařížský most bez domů a první s chodníky. Pod římsou se dosud šklebí maskarony, jenže jsou to kopie, restaurované v 19. a 20. století, jako by si čas chtěl ponechat tváře a obnovit kámen. Podobný osud stihl i krále, jehož jezdecká socha, odhalená roku 1614, byla roku 1792 za Revoluce roztavena; ta dnešní, dílo Françoise-Frédérica Lemota, pochází z roku 1818.

Alexandre III a skvost roku 1900

Na opačném konci rejstříku nosí most Alexandre-III zlato tak, jako jiní nosí klobouk. Postaven pro světovou výstavu 1900, byl slavnostně otevřen 14. dubna téhož roku a jméno má po carovi Alexandru III., jehož spojenectví s Francií pochází z roku 1891; jeho syn Mikuláš II. u něj roku 1896 položil základní kámen. Jediný ocelový oblouk přeskočí řeku jedním skokem, bez pilíře uprostřed, na hlavním poli dlouhém asi 107 metrů, zatímco čtyři zlacené Slávy na vrcholu pylonů, sochařské skupiny a 32 bronzových kandelábrů z něj dělají nejzdobenější most Paříže. V roce 2024 sloužil jako start a cíl olympijského triatlonu, což dokládá, že kulisa z roku 1900 neztratila nic ze své schopnosti inscenace.

Zámky, zelené bedny a umíněné knihkupectví

Mezi Louvrem a Institut de France stojí Pont des Arts, lávka vyhrazená chodcům, první kovový most hlavního města (1802–1804), jehož jméno pochází od Louvru, tehdy zvaného „palais des Arts“. Po dlouhém chátrání se roku 1979 částečně zřítil po nárazu říční nákladní lodi a dnešní most podle návrhu Louise Arretche se otevřel roku 1984. Od roku 2008 se na něm s dojemnou horlivostí hromadily zámky zamilovaných, dokud je město nenechalo v červnu 2015 odstranit, a je z toho vidět, že sentimentalita, když se počítá na kila, se mění v problém údržby.

Na nábřežích provozuje více než 200 bouquinistů zhruba 900 zelených boxů na přibližně třech kilometrech, takže jde o jedno z nejdelších knihkupectví pod širým nebem, jaké si lze představit. První boxy byly oficiálně uznány roku 1891 a jejich řemeslo je od roku 2019 zapsáno v národním seznamu nehmotného kulturního dědictví. Každý prodejce smí využívat osm metrů parapetu až se čtyřmi boxy. V roce 2023 město navrhlo, že kvůli bezpečnosti před olympijským ceremoniálem asi 570 boxů dočasně přemístí, což vyvolalo rozhořčení prodejců, kteří nechtěli, aby se jejich živobytí stalo pouhou součástí kulis. Prodávají hlavně staré knihy, rytiny a pohlednice, i když jeden box ze čtyř smí nabízet také suvenýry.

Koupání, neboli návrat vody

Po celé století bylo koupání v Seině v Paříži zakázáno, jako by si řeka zasloužila jen pohled. Od léta 2025 město znovu otevřelo tři místa, Bras Marie (4. obvod), Bercy (12.) a Grenelle (15.), zdarma po dobu letní sezóny. Kvalita vody se kontroluje a přístup se zavře, když je shledána špatnou. V červenci 2025 tak kvůli dešti byla voda v některé dny nevhodná ke koupání, což připomíná, že příroda nepodepisuje žádné smlouvy. Mimo tato vybavená místa zůstává řeka zakázaná a nebezpečná kvůli lodní dopravě a proudům.

Pour y aller / Praktické info

Řeku lze poznávat dvěma způsoby, které se doplňují. Plavba lodí dává přehled o městě z vody a několik společností vyplouvá poblíž mostu Alma, Eiffelovy věže nebo ostrova Cité. Procházka po nábřežích umožní zastavit se u bouquinisty nebo si sednout na kamenné zdi, a je zdarma. Nejpříjemnější je kombinovat obojí, v různou denní dobu.

Plavby, otevírací doby a pravidla koupání najdete na oficiálních stránkách města paris.fr a turistického úřadu parisjetaime.com.