Býval čas, kdy bylo k přejití Paříže bez ztráty bot zapotřebí odvahy a pořádných holínek. Kolem roku 1800 byla většina ulic úzká, bez chodníků, a déšť v nich za čtvrt hodiny stvořil hustou břečku, kterou kočáry záhy rozstříkly na chodce, přilepené ke zdem jako známky na obálce. Pak se na konci dvora otevře dlážděná galerie, osvětlená shora, obložená krámky. Vstoupíte do ní kvůli úkrytu, zůstanete z potěšení: město právě vynalezlo předsíň obchodního domu a chodec, aniž to tušil, vynalezl okukování výloh.

Rotundy pana Fultona

Doyen rodiny, Passage des Panoramas (2. obvod), spatřil světlo světa kolem let 1799–1800 na pozemcích někdejšího paláce Montmorency-Luxembourg. Jméno dostal po dvou rotundách, kde se publikum opájelo panoramaty, kruhovými malbami o 360 stupních, které ještě před filmem nabízely závrať z obklopujícího světa. Američan Robert Fulton, vynálezce tělem i duší, je nechal zřídit, aby zaplatil pokusy s ponorkou. Galerii pak rozjel lodní magnát James William Thayer, rovněž Američan. Rotundy zmizely roku 1831, kdežto pasáž vydržela, trochu jako ty štíty, které přežijí podnik, na nějž kdysi upozorňovaly.

Století, které chtělo vidět

Proč právě tehdy a ne jindy? Protože revoluce zamíchala kartami: luxus se zase prodává, jmění mění majitele a železo i sklo, konečně zvládnuté, dovolují hodit střechu nad dlouhé průhledy, aniž by je ježily pilíře. Od roku 1823 do roku 1847 zhruba trvá zlatý věk a za Druhého císařství se napočítalo až 150 pasáží. Nadšení má však svou druhou stranu. Velké bulváry a později Haussmannovy průrazy dopřály flâneurům to, co jim pasáže kdysi prodávaly: široké chodníky, světlo a výlohy, jen bez stropu. Bez zákazníků skončila většina galerií pod krumpáčem a ty zbylé vypadají jako zachránění trosečníci.

Zachránění

Podle průvodců jich dosud stojí asi dvacet, hlavně ve 2. a 9. obvodu. Zdroje se v počtu neshodují, protože každý seznam vede hranici po svém, a držme se tedy formulace „kolem dvaceti“, která má tu přednost, že nikoho k ničemu nezavazuje.

  • Passage des Panoramas: v čísle 47 je rytecká dílna Stern, kterou roku 1834 otevřel Isidore Aumoitte, chráněná památka. Dnes se tam večeří, kde se kdysi rylo.
  • Passage Jouffroy (9. obvod): postavena roku 1845 jako pokračování Panoramas na druhé straně bulváru Montmartre. Do galerie ústí východ z muzea Grévin, otevřeného roku 1882, a hotel Chopin v čísle 46 pochází z roku 1846.
  • Passage Verdeau: navazuje na Jouffroy za ulicí rue de la Grange-Batelière, se starými knihami a zažloutlými pohlednicemi, příjemnými dodavateli nostalgie.
  • Passage du Grand-Cerf: otevřena 1825 mezi ulicemi rue Saint-Denis a rue Dussoubs, vysokou prosklenou střechu dostala kolem roku 1845. Louis Malle tu roku 1960 natáčel scénu k filmu Zazie v metru.

U Galerie Vivienne (2. obvod) se vyplatí zdržet déle, protože její dějiny jsou spíš seriál. Postavena roku 1823 pro notáře Louise-Augusta Marchouxe podle plánů Françoise-Jacquese Delannoye, přejmenována roku 1825 na Vivienne, ve 20. letech 20. století téměř zmizela, než ji roku 1974 vzali pod památkovou ochranu. K jejímu vzkříšení pomohlo roku 1986 i otevření salonu Jeana-Paula Gaultiera. Monumentální schodiště v čísle 13 vede tam, kde bydlel Vidocq, trestanec, z něhož se stal šéf policie: známe i méně romantické kariéry.

Její přímá sokyně, Galerie Colbert, vznikla roku 1827 z rukou Jeana Billauda se záměrem utřít nos sousedce. Nese prosklenou rotundu o průměru 17 metrů a dnes v ní sídlí Institut national d'histoire de l'art; u vchodu rozvíjí brasserie Le Grand Colbert secesní výzdobu.

Filozof a výloha

Pasáže našly svého velkého čtenáře v Walteru Benjaminovi. Od roku 1927 až do smrti v roce 1940 hromadil německý filozof poznámky, citáty a úvahy o těchto galeriích, v nichž spatřoval jakýsi bdělý sen pařížského 19. století: módu, reklamu, flâneura, fotografii. Kniha nebyla nikdy dokončena, což jí paradoxně dodává na pravdivosti: jak uzavřít dílo, jehož tématem je nevyčerpatelný soupis? Rukopis uložil do bezpečí v Národní knihovně Georges Bataille a německé vydání vyšlo až roku 1982. K překročení těch prahů není třeba přečíst ani řádek z Benjamina, ale vyplatí se zvednout oči a zeptat se, co vypráví společnost, která vystavuje svůj život ve výloze.

V tomto nedokončeném podniku je poučení, které pasáže udílejí každému, kdo jimi projde bez spěchu: o městě, které se čte po úlomcích, přes prahy a odrazy, a jehož výlohy tím, že vracejí podobu chodců, nakonec složí nejvěrnější portrét své doby, pokud je ovšem nebudeme považovat za kulisu, ale za zrcadlo.

Dopoledne drobnými krůčky

Počítejte zhruba s dvěma hodinami a pevným úmyslem je nedodržet: pasáže se mstí lidem, kteří spěchají.

  • Vstupte do Passage des Panoramas (metro Grands Boulevards), zvedněte hlavu ke skleněné střeše a pak nechte oči bloudit po starých obchodech a fasádě Sternovy dílny.
  • Přejděte bulvár Montmartre, vklouzněte do Jouffroy a pak do Verdeau, kde je každý knihkupec milou pastí.
  • Zamiřte na západ ke Galerie Vivienne, buď z ulice rue de la Banque, nebo rue Vivienne, a pak přejděte do sousední Galerie Colbert.
  • Procházku dokončete v zahradě Palais-Royal, je to pár kroků: lavička, káva a dopoledne je zachráněno.
  • Pokud vás zláká jít dál, na východě u ulice rue Saint-Denis čeká Grand-Cerf.

Rada ostříleného poutníka: přijďte ráno ve všední den, kdy jsou závěsy vytažené a galerie ještě nemají své publikum. Mnohé pasáže večer spouštějí mříže a některé i v neděli.

Pour y aller / Praktické info

Pasáže Panoramas, Jouffroy a Verdeau leží u stanice Grands Boulevards, Vivienne a Colbert mezi Burzou a Palais-Royal. Otevírací doby obchodů, okolních muzeí a restaurací se mění, ověřte si je raději na oficiálních webech, například Paris.fr nebo na stránkách muzea Grévin. Vstup do pasáží je volný.