Představte si Paříž roku 1800: úzké ulice, většinou bez chodníků, které se po sebemenším dešti proměnily v bahnisko a kde se chodec, přitisknutý ke zdi, musel uhýbat kočárům. Když pak na konci dvora vyroste dlážděná galerie osvětlená shora a lemovaná obchody, nelze se divit nadšení: člověk tam vešel, aby se schoval, a zůstal, protože se díval do výloh. Tak začíná příběh pařížských pasáží, který není jen příběhem pohodlí, ale také zcela nového způsobu, jak město spotřebovávat.

První pasáž a plodné nedorozumění

Nejstarší z nich, Passage des Panoramas (2. obvod), se otevřela kolem let 1799–1800 na místě bývalého paláce Montmorency-Luxembourg. Jméno připomíná dvě rotundy, v nichž se vystavovala panoramata, tedy obrovské kruhové malby o 360 stupních, které divákovi dávaly iluzi, že stojí uprostřed krajiny. Nechal je zřídit Američan Robert Fulton, známější jako vynálezce, aby financoval pokusy s ponorkou. Vlastní galerii pak rozjel další Američan, lodní magnát James William Thayer. Rotundy zmizely roku 1831, ale pasáž je přežila: zábava se vytratila, záminka se stala adresou.

Důvody nadšení

Že galerie vzkvétaly právě tehdy, není náhoda. Po revoluci znovu ožíval obchod s luxusním zbožím a majetky se přerozdělovaly; zároveň technika železa a skla konečně dovolila zastřešit dlouhé prostory, aniž by se zahltily masivními pilíři. Zlatý věk trval zhruba od roku 1823 do roku 1847 a za Druhého císařství se napočítalo až 150 pasáží. Úpadek je snadné vysvětlit: velké bulváry a později Haussmannovy průrazy nabídly chodcům široké chodníky a výlohy pod širým nebem, takže úkryt ztratil smysl. Většina pasáží byla zbořena a ty, které unikly krumpáči, se tak nějak samy od sebe staly svědky.

Co z nich zbylo

Podle průvodců se dodnes zachovalo asi dvacet pasáží, hlavně ve 2. a 9. obvodu. Zdroje se v celkovém počtu rozcházejí, protože seznamy nezahrnují vždy tytéž galerie, a proto je rozumnější držet se formulace „kolem dvaceti“. Několik z nich stojí za delší zastavení.

  • Passage des Panoramas: v čísle 47 je rytecká dílna Stern, kterou roku 1834 otevřel Isidore Aumoitte. Je chráněnou památkou, ačkoli dnes v prostorách sídlí restaurace.
  • Passage Jouffroy (9. obvod): postavena roku 1845 jako pokračování Panoramas na druhé straně bulváru Montmartre. Ústí do ní východ z voskového muzea Grévin, otevřeného roku 1882, a v čísle 46 stojí hotel Chopin z roku 1846.
  • Passage Verdeau: navazuje na Jouffroy za ulicí rue de la Grange-Batelière a s antikvariáty plnými starých knih a obchodníky s pohlednicemi vás ovane atmosféra bleších trhů.
  • Passage du Grand-Cerf: otevřena 1825 mezi ulicemi rue Saint-Denis a rue Dussoubs. Svou vysokou prosklenou střechu dostala při úpravách kolem roku 1845 a Louis Malle tu roku 1960 natáčel scénu k filmu Zazie v metru.

Galerie Vivienne (2. obvod) ukazuje obrat osudu lépe než kterákoli jiná. Vznikla roku 1823 pro notáře Louise-Augusta Marchouxe podle plánů Françoise-Jacquese Delannoye, roku 1825 dostala jméno Vivienne, ve 20. letech 20. století jí hrozila demolice a od roku 1974 je památkově chráněná. K jejímu oživení přispělo roku 1986 i otevření salonu Jeana-Paula Gaultiera. Monumentální schodiště v čísle 13 vede k bývalému bytu Vidocqa, trestance, který se stal šéfem policie: osud, který sám o sobě vystihuje dobu milující nepravděpodobné životní dráhy.

Sousední Galerie Colbert postavil roku 1827 Jean Billaud, který zjevně chtěl konkurovat Vivienne. Zdobí ji prosklená rotunda o průměru 17 metrů a dnes v ní sídlí Institut national d'histoire de l'art, zatímco brasserie Le Grand Colbert u vchodu má secesní interiér.

Walter Benjamin, neboli filozofie ve výloze

Pasáže mají své místo i v dějinách myšlení. Od roku 1927 až do smrti v roce 1940 sbíral německý filozof Walter Benjamin poznámky, citáty a úvahy o těchto galeriích, které pokládal za symbol pařížského života 19. století: módy, reklamy, flâneura, fotografie. Dílo zůstalo nedokončené, což u knihy o místech sbírání a toulání nepůsobí nijak nelogicky. Rukopis ukryl v Národní knihovně Georges Bataille a německé vydání vyšlo až roku 1982. Číst Benjamina nemusíte, abyste pasáže navštívili, ale i částečná četba změní pohled: už nevidíte obchody, vidíte společnost, která se vystavuje.

Trasa na jedno dopoledne

Pěší okruh trvá zhruba dvě hodiny a je třeba ho absolvovat bez spěchu, protože půvab pasáží spočívá právě ve zpomalení, které vynucují.

  • Vyjděte z Passage des Panoramas (metro Grands Boulevards) a nejprve zvedněte oči ke skleněné střeše, teprve potom se věnujte starým obchodům a fasádě Sternovy dílny.
  • Přejděte bulvár Montmartre do Jouffroy a pokračujte do Verdeau, kde je těžké nezastavit se u knihkupce.
  • Jděte na západ ke Galerie Vivienne, vejděte z ulice rue de la Banque nebo rue Vivienne a pak přejděte do sousední Galerie Colbert.
  • Skončete v zahradě Palais-Royal, je to jen pár kroků: lavička, káva a dopoledne se povedlo.
  • Pokud vám zbude čas, přidejte Grand-Cerf, kousek na východ směrem k ulici rue Saint-Denis.

Jedno upozornění: jděte ráno ve všední den, kdy jsou obchody otevřené a galerie ještě klidné. Mnohé pasáže večer zavírají mříže a některé i v neděli.

Pour y aller / Praktické info

Pasáže Panoramas, Jouffroy a Verdeau leží u stanice Grands Boulevards, Vivienne a Colbert mezi Burzou a Palais-Royal. Otevírací doby obchodů, okolních muzeí a restaurací se mění, ověřte si je na oficiálních webech, například Paris.fr nebo na stránkách muzea Grévin. Vstup do pasáží je volný.