Na rue de Buci se za dveřmi pekárny odehrává scéna, kterou cizinec bezděčně opakuje: dokonalá věta „Une baguette, s'il vous plaît“ a pak několik vteřin ticha, v nichž se podle teploty vzduchu dá změřit, co gramatika neříká. Nic se špatně nesklonilo, nic se špatně nevyslovilo, jen chyběly dvě slabiky, které ve Francii zastávají roli mýtného, stisku ruky i doporučujícího dopisu. Kdo chce Paříž pochopit skrze její jazyk, měl by začít tím, co jazyk zamlčuje.

Mýtná brána dvou slabik

„Bonjour“ se píše dvěma slovy v textech z 13. století, jak uvádí Wikipedie, a člověka málem udiví, že formule přežila víc než sedm staletí se zachovanou celou svou úlohou, tedy nabídnout přání, než se o cokoli požádá. Mužský rod rozhovor otevírá a ženský, „bonne journée“, ho zavírá jako dvě křídla jedněch dveří, i když Québec, svobodnější, nechává první tvar vykonávat obojí. Dokud mýtné není zaplaceno, zůstává i nejlépe vystavěná žádost anonymní transakcí; po zaplacení přestává být pekař přepážkou a zákazník číslem.

Závory přesto nejsou stále dole. Obchodní dům a muzeum z povinnosti zprošťují jen napůl, metro docela, protože pařížská zdvořilost není všeobecná srdečnost, nýbrž místní smlouva uzavíraná s těmi, jejichž práh člověk překračuje, třeba jen na třicet vteřin. Neznámému, který vám zkříží cestu, se otázka nevrhá do tváře, ale uvádí se slůvkem „Excusez-moi“ či „Pardon“, malou pojistkou proti příkrosti.

Účetnictví tváře

Lingvisté dali této ekonomii ohleduplnosti slovník. Goffman mluvil už roku 1955 o „tváři“, tedy o obrazu, který se člověk snaží zachránit pro sebe a neukrojit u druhého, a Brown s Levinsonem z toho roku 1987 vyvodili teorii zdvořilosti, v níž žádost, příkaz a kritika patří k činům ohrožujícím tvář, zatímco zdvořilostní formule jejich náraz tlumí. Z toho plyne celá výzbroj zjemňovačů: „s'il vous plaît“ rozseté jako kamínky podél věty, podmiňovací způsob ve „je voudrais“, který mění příkaz v přání, nepřímá otázka, jež druhému zachovává důstojnost odmítnout.

Bylo by chybou vidět v tom pokrytectví, protože tyto opatrnosti nic neskrývají, jen uznávají, že žádost adresovaná neznámému zavazuje dvě ješitnosti. Cizinec, který vykřikne „Une baguette !“, se tedy nedopouští chyby ve slovníku, ale ve společenské fyzice, neboť před svědky vyslovuje holý příkaz.

„Vous“, „tu“ a přízrak roku 1793

Vykání z úcty platí za výdobytek monarchie, ale je pravděpodobně starší než ona. Historik Philippe Wolff klade jeho vznik jako hypotézu mezi 2. a 4. století do několika latinských formulí a Jules Zeller ho spojoval s vládou Diocletiana, který rozdělil císařskou moc. K útoku zpříma bylo třeba Revoluce: 10. brumairu roku II, tedy 31. října 1793, rozhodl Výbor pro veřejné blaho zobecnit tykání, které přijala správa, školy i armády, ale když se z něj 11. listopadu chtělo udělat zákonnou povinnost, Konvent to nepodpořil a dekret schválen nebyl.

O dvě století později přízrak nezmizel, jen se přesunul. Tykání získalo podniky od 2000. let díky modelu start-upů a studie z roku 2019 jeho podíl odhadla na 89 % ve vědeckých a technických profesích proti 56 % v realitách. Před neznámým však „vous“ zůstává spontánní odpovědí a sklon vede jen jedním směrem, protože od „vous“ k „tu“ se přechází snadno, kdežto od „tu“ k „vous“ téměř nikdy. Tykání je tedy dar, který se nebere zpět, odtud opatrnost cizince, který v pochybnostech vyká, i opatrnost českého studenta, jehož jazyk k tykání přechází snadno a který se musí naučit držet ruku na uzdě.

Ne, které postupuje pod maskou

Francouzština slovo „non“ má a používá ho, zejména na terase, kde „Non, merci“ nikoho nepopudí. Jakmile ale vztah nabere váhu, odmítnutí se maskuje: „Je ne suis pas sûr que ce soit possible“, „Ce n'est pas évident“, „Pourquoi pas, mais…“, „On verra“. Samé pláště přehozené přes odmítnutí, aby mohlo ven a nenastydlo. Jsou to zjemňovače v Brownově a Levinsonově smyslu, které zasvěcení překládají bez námahy, zatímco student v nich slyší váhání tam, kde rodilý mluvčí slyší většinou definitivní konec. A naopak „Non, je ne veux pas“ pronesené bez opatrnosti dělá z cizince člověka příkrého, i kdyby jeho syntax byla bez poskvrny.

V tomto umění oklik zaujímá první místo litotes, která říká méně, aby dala tušit víc: „Il n'est pas complètement stupide“ naznačuje, že je muž spíš inteligentní, a „C'est loin d'être tout faux“ připouští, že někdo má téměř úplnou pravdu. O významu rozhoduje jen kontext a ucho se musí naučit slyšet, co věta zamlčuje.

Úsměv z profilu

Zlomyslnější je antifráze, kterou rétorická tradice od Quintiliana přibližuje k ironii a která říká opak toho, co si myslí, jako v „Quel temps magnifique !“ za lijavce nebo v „C'est malin !“ nad nešikovností. Funguje jen díky souvědomí, kdy intonace, kontext a pohled slouží jako signály tomu, kdo je umí číst, a cizinec, který se naučil význam slov, ale ne hudbu, v ní slyší buď nezdvořilost, nebo předpověď počasí. Lék není v učebnicích, ale v uchu, protože člověk musí dlouho poslouchat, než začne sám používat zbraň, jejíž zpětný ráz nezná.

Jazyk pod poklopem a ulice, které je to jedno

Toto umění ohleduplnosti se opírá o tradici péče o slova, jejíž institucionální stránka je francouzskou specialitou. Francouzská akademie, oficiálně ustavená roku 1635 Richelieuem, aby jazyk ustálila, dovedla roku 2024 do konce deváté vydání svého Slovníku. Od revize z roku 1992 stanoví článek 2 ústavy, že „jazykem republiky je francouzština“, a zákon Toubon ze 4. srpna 1994 z toho vyvodil konkrétní povinnosti pro smlouvy, informování spotřebitelů a materiály určené veřejnosti.

Ulice ale Úřední věstník nečetla. V turistických čtvrtích se vám číšník, který odpoví anglicky, málokdy posmívá, spíš šetří čas nebo si myslí, že vám dělá radost. Začněte pevným „Bonjour“, mluvte pomalu a pak zdvořile zůstaňte u svého jazyka větou „Je préfère parler français, si ça ne vous dérange pas“. Tím jste, aniž byste to tušili, použili celou teorii tváře na objednávku kávy.

Pour y aller / Praktické info

Na trénink před cestou najdete bezplatné materiály na Apprendre le français avec TV5MONDE, na Français facile od RFI a v Praze v Institut français de Prague, zatímco pravidla obsluhy a spropitného v restauraci vysvětluje úřad DGCCRF.