Otevřete dveře pekárny na rue de Buci, počkáte, až na vás přijde řada, a prodavačce řeknete „Une baguette, s'il vous plaît“. Ticho, které následuje, nemá s gramatickou závadou nic společného, protože věta je bezchybná a chybí jí jen dvě slabiky. Vynechané „Bonjour“, kterého si Pařížan sotva všimne, když zazní, ale které okamžitě pocítí jako chybu, když chybí, vypovídá o francouzštině víc než leckterá kapitola učebnice, neboť mluvit tu neznamená jen předávat informaci, nýbrž především při každém rozhovoru nastavovat vzdálenost mezi dvěma lidmi.

„Bonjour“ aneb umění propusti

Že se „bonjour“ píše dvěma slovy už ve 13. století, jak uvádí Wikipedie, není jen kuriozita pro etymology, protože formule si zachovala původní funkci, tedy nabídnout přání dřív, než o cokoli požádáme. Působí jako propust, a dokud jí neprojdete, vypadá i ta nejnevinnější žádost, byť v dokonalé francouzštině, jako transakce bez tváře; jakmile zazní, obchodník je zase někdo, a vy také. Proto se zdraví i přetížený pekař a proto se při odchodu říká „Merci, au revoir“, takže rituál se zavře tak, jak se otevřel. Jazyk dokonce rozděluje role, neboť mužský rod rozhovor otevírá a ženský („bonne journée“) ho uzavírá, což kanadská francouzština ráda míchá.

Rituál má ale své meze, protože v obchodním domě nebo v muzeu se uvolňuje a v metru, kde nikdo nezdraví neznámé lidi, už neplatí. Pařížská zdvořilost tedy není otázkou vřelosti, ale území, a zdraví se ti, s nimiž člověk vstupuje, byť krátce, do vztahu, ne dav; chcete-li oslovit kolemjdoucího, poslouží „Excusez-moi“ nebo „Pardon“ jako předehra.

Šetřit „tvář“ druhého

Lingvisté si pro tyto zvyklosti vytvořili nástroj, neboť Brown s Levinsonem, navazujíce roku 1987 na pojem sociologa Goffmana (1955), založili svou teorii zdvořilosti na „tváři“, tedy na obrazu, který chce každý o sobě vytvářet, a na svobodě jednání, kterou si nárokuje a kterou je třeba chránit, aniž by se narušila tvář druhého. Žádost, příkaz nebo kritika právě tuto tvář ohrožují a zdvořilost slouží ke zmírnění jejich účinku, takže „s'il vous plaît“ provázející každou prosbu, podmiňovací způsob ve „je voudrais“ i nepřímá otázka jsou takovými zjemňovači.

Z tohoto úhlu zákazník, který zavolá „Une baguette !“, nespěchá víc než ostatní, jen vyslovuje holý příkaz. Chlad, s nímž se setká, tedy není nic záhadného, a cizinec si musí tento protokol osvojit stejně jako časování.

„Vous“ a „tu“: pohyblivá hranice

Vykání není vynález salonů, protože historik Philippe Wolff ho jako hypotézu situuje mezi 2. a 4. století do některých latinských formulí, zatímco Jules Zeller ho spojoval s vládou Diocletiana, který rozdělil císařskou moc. Jsou to jen hypotézy, ale „vous“ zůstává především projevem úcty, a Revoluce se ho pokusila zrušit: 10. brumairu roku II (31. října 1793) rozhodl Výbor pro veřejné blaho zobecnit tykání, ale snaha nařídit ho dekretem, předložená 11. listopadu, před Konventem neuspěla.

Dnes míří tendence spíš opačným směrem, než by člověk čekal, protože tykání se v podnicích rozšířilo od 2000. let s modelem start-upů a studie z roku 2019 uvádí zhruba 89 % „tu“ ve vědeckých a technických profesích oproti 56 % v realitách. S neznámým člověkem je ale „vous“ pořád nejpřirozenější volbou, a přestože přechod od „vous“ k „tu“ je běžný, opačný směr je vzácný, takže cizinec dobře udělá, když se řídí iniciativou druhého a v pochybnostech vyká; pro české studenty, jejichž jazyk k tykání přechází snadno, je to užitečná zásada.

Říct ne, aniž by se to řeklo

Francouzština slovo „non“ nepostrádá, ale šetří ho pro situace, kdy chce být člověk jasný, takže „Non, merci“ na terase nikoho neuráží, kdežto jakmile na vztahu záleží, odmítnutí chodí oklikami, jako „Je ne suis pas sûr que ce soit possible“, „Ce n'est pas évident“, „Pourquoi pas, mais…“ nebo „On verra“. Tyto formule nejsou pokrytecké, jsou to zjemňovače v Brownově a Levinsonově smyslu, které druhému nechávají možnost neztratit tvář, a kde nedočkavý student slyší váhání, rodilý mluvčí často slyší odmítnutí. Naopak cizinec, který suše odpoví „Non, je ne veux pas“, působí příkře, přestože gramaticky nechybuje.

Královnou tohoto umění je litotes, která říká méně, aby dala tušit víc: „Il n'est pas complètement stupide“ naznačuje, že je muž spíš inteligentní, a „C'est loin d'être tout faux“ připouští, že někdo má téměř úplnou pravdu.

Ironie, požitek z druhého plánu

Její příbuzná, antifráze, nechává říct opak toho, co si člověk myslí, jako v „Quel temps magnifique !“ za lijavce nebo v „C'est malin !“ nad nešikovností, a všechno tu stojí na souvědomí, protože intonace, kontext a pohled upozorňují posluchače, že větu nelze brát doslova. Právě tuto spoluúčast cizinci chybí, neboť slyší doslovný smysl a domnívá se, že jde o nezdvořilost, nebo ještě hůř, na antifrázi odpoví vážným výkladem, a jediným lékem je ucho, které se učí poslouchat, srovnávat a ironii používat jen s lidmi, které zná.

Jazyk s postavením instituce

Tato pozornost ke slovům má institucionální kořeny, protože Francouzská akademie, oficiálně ustavená roku 1635 Richelieuem, aby jazyk ustálila, dokončila roku 2024 deváté vydání svého Slovníku a protože od ústavní revize z roku 1992 prohlašuje článek 2 ústavy, že „jazykem republiky je francouzština“, přičemž zákon Toubon ze 4. srpna 1994 z toho vyvodil konkrétní povinnosti pro smlouvy, informování spotřebitelů a materiály určené veřejnosti.

Číšníkovi to nebrání, aby vám odpověděl anglicky, a málokdy je to posměch, neboť v turistických čtvrtích chce věci urychlit nebo vám udělat radost. Začněte „Bonjour“, mluvte pomalu a pak zdvořile zůstaňte u svého jazyka větou „Je préfère parler français, si ça ne vous dérange pas“, a uvedete tak, aniž byste to tušili, do praxe celou teorii tváře.

Pour y aller / Praktické info

Na trénink před cestou najdete bezplatné materiály na Apprendre le français avec TV5MONDE, na Français facile od RFI a v Praze v Institut français de Prague, zatímco pravidla obsluhy a spropitného v restauraci vysvětluje úřad DGCCRF.