V roce 1904 otevírá dvaadvacetiletý Španěl dveře dřevěné budovy, která se na malém svažitém náměstí drží spíš ze zvyku než z přesvědčení. Jmenuje se Pablo Picasso, ještě není slavný a dům na adrese 13 bis place Émile-Goudeau nese jméno, které zní jako žert, a také jím je: Bateau-Lavoir. Že se vinařský kopec proměnil v ateliér moderního umění, může překvapit; překvapení ale slábne, pokud svolíme vydat se po nitce zpátky.

Révy, mlýnské kameny a sádra

V 18. obvodu se pahorek Montmartre zvedá do výše asi 130 metrů, což je v pařížském měřítku skoro hora. Dlouho to byla vesnice vinic a mlýnů, z jejíhož podloží se těžil sádrovec. K Paříži byla připojena až roku 1860 a z venkovských počátků si uchovala vzezření, že nikomu nic nedluží. V roce 1871 odtud vyšlo povstání Pařížské komuny: kopec, dosud známější vínem než hněvem, vstoupil do dějin dveřmi událostí.

Bazilika a její nedorozumění

Ze slibu z let 1870–1871 se zrodila bazilika Sacré-Cœur. Národní shromáždění ji 24. července 1873 prohlásilo za veřejně prospěšnou stavbu poměrem hlasů 382 proti 138 a základní kámen byl položen 16. června 1875 podle plánů Paula Abadieho, jehož roku 1884 smrt odvolala; stavbu dovedli do konce další architekti.

Zbývá dohodnout se, co je konec. Zvonice je dokončena roku 1912, průčelí roku 1914; vysvěcení, stanovené na 17. října 1914, odložila válka a uskutečnilo se až 16. října 1919. A pověst o bazilice postavené k „odčinění“ Komuny se v myslích usadila pozvolna jako samozřejmost, kterou nikdo nikdy nepodepsal: historici o ní diskutují a v kameni ji nic nepotvrzuje. Památky bývají diskrétnější než jejich vykladači.

Léta chudá, léta tučná

Nájmy byly nízké, kabaretů hojnost a výhled bez soupeře: to stačí, aby vznikla čtvrť umělců. Moulin Rouge roztáčí roku 1889 svá křídla a Toulouse-Lautrec mu vděčí za část svých plakátů. Roku 1876 si Auguste Renoir pronajímá ateliér v ulici 12 rue Cortot, odkud vyjdou Bál v Moulin de la Galette a Houpačka. Maurice Utrillo, syn Suzanne Valadonové, stráví léta malováním ulic kopce, jako syn, který znovu čte matčiny dopisy.

Skutečnou laboratoří ale byl Bateau-Lavoir. Picasso tu bydlí v letech 1904–1909 a ateliér si ponechává do roku 1912; Van Dongen sem přichází roku 1905, Juan Gris roku 1906 a jméno Modigliani kolem místa také krouží. Právě tady Picasso roku 1907 odhaluje Slečny z Avignonu, plátno, které se s oblibou pokládá za výstřel zahajující kubismus a které nikdy nepřestalo zneklidňovat ty, kdo je mají rádi.

Přezdívka prý souvisí s podobou chodeb, které prý připomínaly lodní paluby, a s bonmotem přisuzovaným Maxi Jacobovi o „prádelně“: pětadvacet nájemníků sdílelo jediný vodovodní kohoutek. Dne 12. května 1970 požár nechal stát jen průčelí; roku 1978 budova znovu vstala podle původní podoby, tentokrát z betonu, s pětadvaceti ateliéry. Legenda znovu stavět nemusela.

Na tomto výčtu jmen zarazí méně nahromadění talentů než blízkost těch, kdo je nesli, neboť nízké nájmy, které sbližovaly umělce bez jmění, dělaly ze sousedství stálou školu, kde se každý mohl dívat druhému pod ruce, odporovat mu a nakonec si od něj něco půjčit, takže kopec fungoval méně jako kulisa než jako společný ateliér pod širým nebem.

Vinice, slavnost a dům pana Rosimonda

Kdo chce zahlédnout, co zbylo z selského Montmartru, musí do ulice rue des Saules k Clos Montmartre. Město Paříž tu roku 1933 znovu vysadilo révu, asi 20 000 keřů odrůd gamay a pinot noir, první slavnost vinobraní se tu konala roku 1934 a od té doby se každý rok slaví v říjnu. Tady se nechodí na procházku: dívá se přes mříž, nebo se člověk zamíchá do slavnosti.

O kousek dál sídlí Musée de Montmartre na adrese 12 rue Cortot v domě Maison du Bel Air z roku 1660. Tradice mu říkala „dům Rosimond“, ale studie z roku 2012 ukázala, že toto přisouzení stálo na omylu, což výstižně připomíná, že jméno domu bývá křehčí než jeho zdi. Potkáte tu Renoira, Valadonovou a Utrilla, jehož ateliér s bytem byl rekonstruován, a zahrady, v roce 2012 přepracované podle Renoirových obrazů, takže příroda tu napodobuje malbu, která ji kdysi napodobila.

Umění obejít dav

Place du Tertre, přeplněné v každou hodinu, se stalo královstvím portrétistů číhajících na turisty; lze je mít rád jako kulisu, aniž v něm hledáme pravdu místa. Chcete-li kopec ochutnat takový, jaký je, vyplatí se trochu vychytrale.

  • Vystupte brzy ráno, před autobusy, začněte u Sacré-Cœur a pak sestupte tichými ulicemi.
  • Toulejte se po ulicích rue Saint-Vincent, rue des Saules a rue Cortot, ne po nejfrekventovanější tepně.
  • Navštivte Musée de Montmartre a jeho zahrady, často mnohem klidnější než náměstí.
  • Bateau-Lavoir si prohlédněte zvenku: budova je dál místem ateliérů a než na prohlídku spoléháte, zjistěte si, jak to je.
  • Lanovku si nechte na cestu nahoru, protestují-li nohy, a dolů jděte pěšky, je to hezčí.

Nakonec je nejlepší způsob, jak mít Montmartre rád, možná přijmout, že je dvěma místy zároveň: pohlednicí, kterou zná celý svět, a čtvrtí, kde se žije, a pro každou hodinu dne si vybrat to z nich, které chceme potkat, s vědomím, že to druhé se téměř vždy najde o pár ulic dál než to první.

Pour y aller / Praktické info

Kopec obsluhuje několik linek metra, autobusy i lanová dráha. Otevírací doby muzeí a termíny vinobraní se každým rokem liší, takže si je ověřte na oficiálním webu Musée de Montmartre a města Paříže. Obujte se pořádně: stoupá se a dlažba nikomu nic nedaruje.