Vystupte na pahorek Montmartru nebo na terasu některého velkého obchodního domu a nechte oči bloudit po střechách: moře šedého zinku, řady oken seřazených jako podle šňůry, domy ze světlého kamene, které se táhnou kilometry. Člověk by řekl, že je to přirozený stav města, jako by Paříž vždycky vypadala takhle; jenže tato harmonie nevznikla sama od sebe. Je plodem politického projektu, který se bez ustání prosazoval v letech 1853 až 1870 a který by samotný talent jediného architekta nikdy neprosadil.

Prefekt, císař a nemocné město

V červnu 1853 jmenuje Napoleon III. Georgese Eugèna Haussmanna prefektem departementu Seine a úkol, který mu svěřuje, se rád shrnuje do tří sloves: provětrat, sjednotit, zkrásnit. Paříž, kterou prefekt nachází, je z velké části ještě středověká: úzké uličky, kam se světlo sotva dostává, přelidněné čtvrti, špatná voda, epidemie cholery, které se vracejí ve vlnách. Pohyb městem je pomalý. Bylo by však naivní myslet si, že tak rozsáhlou přestavbu vysvětluje pouze hygiena, neboť široké třídy usnadňují také udržování pořádku, což historici často zmiňují, aniž by v tom nutně viděli jediný důvod. Zdravotní hlediska, doprava, prestiž režimu a dohled nad ulicí se tu prolínají nerozlučně.

Haussmann zůstává prefektem do počátku roku 1870, tedy téměř sedmnáct let. V roce 1860 město připojuje sousední obce a z 12 obvodů se stává 20, čímž získává uspořádání, které má dodnes.

Město vyřezané z města

Samotná čísla jsou závratná. V letech 1852 až 1870 se zbourá zhruba 20 000 domů a postaví se víc než 40 000 činžáků, jako by hlavní město někdo rozebral a znovu poskládal kus po kuse. Nové ulice měří často 20 až 30 metrů na šířku a nejširší z nich, dnešní avenue Foch, dosahuje asi 120 metrů.

Tato velkorysost nemá jen estetickou hodnotu: předpokládá společná pravidla. Nařízení z roku 1859 povoluje průčelí vysoká 20 metrů v ulicích širších než 20 metrů a právě tento poměr, mnohem spíš než jakákoli ozdoba, vytváří pravidelnou siluetu, o které mluvíme. Jednotnost Paříže tedy nevyplývá z génia jediného člověka, ale z regulačního rámce, který musel každý dodržet, ať měl sebevětší fantazii.

Pod dlažbou voda, nad ní stromy

Haussmannova modernost se nepozná jen na povrchu. Pod vozovkou řídí oběh vody inženýr Eugène Belgrand: v letech 1854 až 1870 vzniká přes 340 kilometrů kanalizace a zásobování pitnou vodou se bere znovu do rukou. Počet předplatitelů vody, který stoupne z 8 770 v roce 1855 na víc než 40 000 v roce 1875, ukazuje, že tato neviditelná revoluce nakonec pronikla do domácností.

Nad zemí město dýchá. Boulogneský a Vincennský lesík, Buttes-Chaumont, Montsouris, park Monceau, asi 80 malých náměstí a desítky tisíc stromů podél ulic dělají z procházky městský zvyk. Paradox stojí za zdůraznění: Paříž, kterou rádi označujeme za kamennou, ba přísnou, vděčí za velkou část své zeleně téže vůli jako za svá kamenná průčelí.

Účet: demolice, spekulace, dluh

Nic z toho se neobešlo bez škod a bylo by nepoctivé pamatovat si jen úspěch. Dobové šetření napočítalo jen u některých akcí přes 25 000 vysídlených obyvatel a ostrov Cité přišel o velkou část středověké zástavby. Nájmy rostly, a chudší rodiny se proto stěhovaly na okraj. Spekulace s nemovitostmi několik lidí obohatila a Émile Zola z ní udělal látku románu La Curée, v němž se město samo mění v obchod.

Také financování úvěry vyvolávalo kritiku. Od roku 1858 se hlavním nástrojem financování stavebních prací stala městská pokladna Caisse des travaux de Paris, což zřejmě umožnilo postupovat rychleji, než dovolovaly příjmy; na oplátku dluh města dosáhl roku 1870 asi 1,5 miliardy franků. V roce 1867 vydal Jules Ferry satirický pamflet Les Comptes fantastiques d'Haussmann (Haussmannovy báječné účty), jehož název je sám o sobě vtipný. Právě tato polemika částečně předcházela prefektovu pádu.

Jak poznat haussmannovský dům

Několik znaků, které si můžete ověřit cestou po ulici, stačí k tomu, aby člověk vzor poznal: průčelí z kvádrů vápence zarovnané s ulicí; v přízemí obvykle obchody a nad nimi nízké mezipatro; druhé patro, tzv. „étage noble“, s nejvyššími stropy a pásovým balkonem z kovaného železa; další pásový balkon, často v pátém patře; a konečně mansardová střecha krytá zinkem, pod níž se skrývají bývalé pokojíky pro služebnictvo (chambres de bonne).

Po roce 1870 architekti ponechávají výšku i zarovnání, ale přidávají výzdobu: mluví se pak o „post-haussmannovských“ domech. Ten rozdíl je cenný, protože přívlastek „haussmannovský“ dnes slouží jako reklamní formule a nic nenahradí pozorný pohled, který odliší pravé od přibližného.

Dědictví s dvojí ostrostí

Pro studenty a cestovatele není tento odkaz nic abstraktního. Velké haussmannovské byty s parketami, štuky a krby jsou žádané, a tedy drahé. Pokojíky v posledním patře, dlouho určené služebnictvu, se změnily v malá studia pronajímaná studentům: sice bez výtahu a s nízkým stropem, ale na dobré adrese. Interiéry se řídí normami: parkety z masivního dubu, štukové lišty, mramorové krby a předepsané výšky stropů. Tuto slovní zásobu najdete v inzerátech, které budete ve Francii číst.

Kritika přesto nezmizela. Mnozí Pařížané považují město za příliš jednotvárné, jiní naopak obdivují právě tu soudržnost, vzácnou u hlavních měst. Oba pohledy jsou oprávněné, tím spíš že dnešní architektura musí počítat s rámcem, který nemůže ani smazat, ani donekonečna napodobovat.

Pour y aller / Praktické info

Haussmannův efekt nejlépe pocítíte, když půjdete od bulváru Haussmann k Opeře Garnier nebo podél bulváru Magenta a Saint-Michel. Všímejte si zarovnání, zaoblených rohů a balkonů. Víc se dozvíte na webu Cité de l'architecture a na stránkách města paris.fr, kde najdete výstavy a prohlídky. Nejlepší procházka vede pěšky a s pohledem vzhůru: to nejkrásnější je nad výlohami.