Vyjděte na Montmartre nebo na terasu některého velkého obchodního domu a podívejte se na střechy: moře šedého zinku, řady souměrných oken, domy ze světlého kamene, které se táhnou kilometry. Tahle jednota nevznikla sama od sebe. Je výsledkem politického projektu z let 1853 až 1870.

Prefekt, císař a nemocné město

V červnu 1853 jmenoval Napoleon III. Georgese Eugèna Haussmanna prefektem departementu Seine. Jeho úkol se shrnuje do tří často citovaných sloves: provětrat, sjednotit, zkrásnit. Tehdejší Paříž byla ještě z velké části středověká: úzké uličky, přelidněné čtvrti, špatná voda, epidemie cholery. Pohyb městem byl pomalý a široké třídy navíc usnadňovaly udržování pořádku, což historici často zmiňují.

Haussmann zůstal ve funkci do počátku roku 1870. V roce 1860 město připojilo sousední obce a z 12 obvodů se stalo 20, tedy uspořádání, které Paříž má dodnes.

Co se postavilo

Čísla jsou závratná. V letech 1852 až 1870 se zbouralo asi 20 000 domů a postavilo se víc než 40 000 nových činžáků. Nové ulice měly často 20 až 30 metrů na šířku. Nařízení z roku 1859 dovolovalo průčelí vysoká až 20 metrů v ulicích širších než 20 metrů, a odtud ta pravidelná silueta.

Pod dlažbou řídil vodu inženýr Eugène Belgrand: v letech 1854 až 1870 vzniklo přes 340 kilometrů kanalizace a zlepšilo se zásobování pitnou vodou. Nad zemí přibyly parky: Boulogneský a Vincennský lesík, ale také Buttes-Chaumont, Montsouris a park Monceau, k tomu zhruba 80 malých náměstí a desítky tisíc stromů podél ulic. Z Paříže se stalo město, ve kterém se chodí na procházku. Nejširší třída, dnešní avenue Foch, měří asi 120 metrů. V letech 1855 až 1875 stoupl počet předplatitelů vody z 8 770 na víc než 40 000 a od roku 1858 se hlavním nástrojem financování stavebních prací stala městská pokladna Caisse des travaux de Paris. Změnila se tedy nejen podoba ulic, ale i každodenní život: tekoucí voda v domech, kanalizace a stromořadí byly novinkou, kterou si dnešní obyvatelé už ani neuvědomují.

Co se ztratilo a kritika

Cena byla vysoká. Dobové šetření napočítalo jen u některých akcí přes 25 000 vysídlených obyvatel a ostrov Cité přišel o velkou část středověké zástavby. Nájmy stouply a chudší rodiny odcházely na okraj. Spekulace s nemovitostmi obohatila několik lidí: Émile Zola ji vylíčil v románu La Curée.

Sporné bylo i financování úvěry. Dluh města dosáhl roku 1870 asi 1,5 miliardy franků a Jules Ferry vydal roku 1867 satirický pamflet Les Comptes fantastiques d'Haussmann (Haussmannovy báječné účty). Právě tahle polemika částečně předcházela prefektovu pádu.

Jak poznat haussmannovský dům

Několik jednoduchých znaků si můžete ověřit cestou po ulici:

  • průčelí z kvádrů vápence, zarovnané s ulicí,
  • v přízemí obvykle obchody, nad nimi nízké mezipatro,
  • druhé patro, tzv. „étage noble“, s nejvyššími stropy a pásovým balkonem z kovaného železa,
  • další pásový balkon, často v pátém patře,
  • mansardová střecha krytá zinkem,
  • pod střechou bývalé pokojíky pro služebnictvo (chambres de bonne).

Po roce 1870 architekti ponechali výšku i zarovnání, ale přidali výzdobu: mluví se o „post-haussmannovských“ domech.

A dnes?

Pro studenty a cestovatele je ten odkaz velmi konkrétní. Velké haussmannovské byty s parketami, štuky a krby jsou žádané, a tedy drahé. Pokojíky v posledním patře, dlouho určené služebnictvu, se změnily na malá studia pro studenty: bez výtahu a s nízkým stropem, ale na dobré adrese. Interiéry se řídí normami: parkety z masivního dubu, štukové lišty, mramorové krby a předepsané výšky stropů. Tuhle slovní zásobu (parquet, moulures, étage, ascenseur, chambre de bonne) najdete v inzerátech, které budete ve Francii číst.

Kdo bude v Paříži hledat bydlení, narazí na dvě pravidla. Zaprvé, patro znamená hodně: v inzerátu si vždy ověřte, zda je v domě výtah, protože v domech z 19. století nebývá samozřejmostí, a jak vysoké jsou stropy. Zadruhé, „haussmannovský“ je v inzerátech často reklamní slovo, takže si podle znaků výše ověřte, zda dům opravdu vznikl v letech 1853 až 1870, nebo je novější. Dobrým vodítkem je i způsob, jakým je dům zarovnaný s ulicí, jestli má kamenné průčelí a pásové balkony ve správných patrech. Kritika nezmizela. Mnoho Pařížanů považuje město za příliš jednotvárné, jiní naopak obdivují právě tu soudržnost, vzácnou u hlavních měst. Oba pohledy jsou oprávněné a dnešní architektura s tímto rámcem musí počítat.

Pour y aller / Praktické info

Haussmannův efekt nejlépe pocítíte, když půjdete od bulváru Haussmann k Opeře Garnier nebo podél bulváru Magenta a Saint-Michel. Všímejte si zarovnání, zaoblených rohů a balkonů. Víc se dozvíte na webu Cité de l'architecture a na stránkách města paris.fr, kde najdete výstavy a prohlídky. Nejlepší je chodit pěšky a dívat se vzhůru: to nejkrásnější je nad výlohami. Vezměte si s sebou sešit a zkuste popsat jedno průčelí francouzsky: la façade, le balcon, le toit, la fenêtre, l'étage. Po půl hodině uvidíte, jak jsou pravidla stavby ve městě všude stejná a přitom každý dům má drobné odlišnosti.