Dne 15. dubna 1874 stoupají Pařížané po schodech velkého fotografického ateliéru na adrese 35 boulevard des Capucines, aby si prohlédli výstavu, která nemá ani jméno. Prostor patří Nadarovi, který ho pronajímá, protože potřebuje peníze; třicet umělců tu vystavuje 165 děl, mimo jiné od Clauda Moneta, Augusta Renoira, Camilla Pissarra, Alfreda Sisleyho, Edgara Degase a Berthe Morisotové. Nikdo to ještě netuší, ale právě se rodí impresionismus, a jeho rodiče si jeho jméno, popravdě řečeno, nevybrali.

Křest posměchem

Obraz číslo 98 v katalogu nese název Dojem, vycházející slunce (Impression, soleil levant). Monet ho namaloval roku 1872 v Le Havru a právě jeho si kritik Louis Leroy vybral v časopise Le Charivari z 25. dubna 1874, aby zesměšnil celou výstavu, a vymyslel přitom slovo „impresionisté“. Nálepka míněná jako urážka zůstala, ačkoli o ni nikdo z dotčených nestál: dějiny umění jsou plné pojmenování, která vděčí za svůj vznik odpůrcům. Co pobuřovalo? Viditelné tahy štětce místo hladkého povrchu, náměty z obyčejného života, světlo zachycené na místě namísto kresby dokončené v ateliéru, v klidu akademické práce.

Nejdřív zlom, teprve potom styl

Víc než způsob malby byl gestem způsob vystavování: umělci si výstavu organizovali sami, bez oficiálního Salonu, a obešli tak instituci, která dosud rozhodovala o tom, co se smí ukázat. Bylo by ale zavádějící myslet si, že je spojovala nějaká nauka. Degas například nebyl malíř plenéru jako Monet a Berthe Morisotová, jedna z mála žen ve skupině, vystavovala už roku 1874 po boku mužů. Hnutí je tedy mnohem rozmanitější, než se obvykle tvrdí, tím spíš, že každý z nich hledal jinou odpověď na stejnou otázku: jak ukázat to, co vidíme, a ne to, co víme.

Den 1: Orangerie a Orsay naproti sobě přes Seinu

Ráno začněte v Musée de l'Orangerie v Tuilerijských zahradách. Monetovy Lekníny zaplňují dva oválné sály osvětlené shora: osm panelů, dohromady asi dva metry vysokých a 91 metrů dlouhých. Monet je daroval státu (dar byl formalizován roku 1922) a muzeum se otevřelo roku 1927, šest měsíců po malířově smrti. Posaďte se doprostřed sálu a nechte oči bloudit; celek byl vymyšlen přesně k tomu. Budova, postavená roku 1852 jako zimoviště pomerančovníků, kromě toho hostí sbírku Walter-Guillaume.

Poté přejděte Seinu po lávce nebo po mostě Pont Royal k Musée d'Orsay. Bývalé nádraží, vystavěné v letech 1898–1900 pro světovou výstavu, o málo nezaniklo: v 70. letech mu hrozila demolice, nakonec bylo zachráněno, roku 1978 prohlášeno za památku a v prosinci 1986 otevřeno jako muzeum. Sbírky pokrývají francouzské umění let 1848–1914 a patří k nejobsáhlejším souborům impresionistů a postimpresionistů na světě: Monet, Manet, Degas, Renoir, Cézanne, Seurat, Van Gogh, Morisotová. Když vám chybí čas, odolejte pokušení vidět všechno; lepší je vybrat dva nebo tři sály a věnovat jim tolik času, kolik si zaslouží.

Pamatujte také, že tito malíři žádnou školu netvořili. Monet pronásleduje proměnlivé světlo na vodě a v zahradách, Renoir dává přednost lidem a slavnostem, Degas tanečnicím a dostihům, Morisotová domácím scénám a zahradám. Když budete srovnávat, za pár minut začnete poznávat ruku jednotlivých malířů i bez cedulky.

K večeru dojděte na boulevard des Capucines. Nadarův ateliér už neexistuje, ale číslo 35 stačí, aby si člověk uvědomil, kolik času od roku 1874 uplynulo.

Den 2: Marmottan aneb pomsta jednoho obrazu

Ráno zamiřte do Musée Marmottan Monet v ulici rue Louis-Boilly (16. obvod), poblíž stanice La Muette. Původně to byl lovecký pavilon, který roku 1882 koupil Jules Marmottan; jeho syn Paul odkázal dům i sbírku Akademii krásných umění, jež ho roku 1934 otevřela veřejnosti. V roce 1966 odkázal své sbírky i Michel Monet, malířův mladší syn: muzeum od té doby vlastní největší soubor Monetových děl na světě a také nejvýznamnější veřejnou sbírku děl Berthe Morisotové.

A Dojem, vycházející slunce? Je tady a jeho příběh patří k těm nejdobrodružnějším: obraz byl ukraden za bílého dne ozbrojenou přepadovou akcí 27. října 1985, našel se až v prosinci 1990 ve vile na Korsice a od roku 1991 je opět vystaven. Před tímhle plátnem malého formátu člověk vnímá ironii celé věci: dílo, které se roku 1874 chtělo zesměšnit, nakonec zasloužilo ozbrojenou loupež. Okamžik je o to dojemnější, že jste právě znovu četli příběh první výstavy.

Za hranicemi města: Giverny a Auvers-sur-Oise

Máte-li k dispozici ještě jeden den, stojí za cestu dvě vesnice. Giverny v departementu Eure v Normandii leží zhruba 80 kilometrů od Paříže. Monet ho objevil roku 1883, pronajal si tam dům a roku 1890 celý pozemek koupil. Dům a zahradu spravuje Fondation Claude Monet a přímo ve vsi stojí i muzeum impresionismu. Zahrada je otevřená jen v sezoně, ověřte si termíny před odjezdem.

Auvers-sur-Oise, asi třicet kilometrů severozápadně od Paříže, zůstává svázáno se jménem Van Gogha, který tu roku 1890 zemřel v hostinci Ravoux. Žil tu Daubigny a jeho dům je dnes muzeem; malovali tu také Cézanne a Pissarro. Vlaky jezdí z Gare du Nord, podle sezony s přímým spojením o některých víkendech; rozhodující jsou oficiální jízdní řády.

Pour y aller / Praktické info

K plánování si zapamatujte tři body: Orangerie leží v Tuilerijských zahradách, Orsay na nábřeží quai Anatole-France, Marmottan u stanice La Muette. Na Orangerie počítejte nejméně s hodinou, na Orsay spíše s půl dnem a na Marmottan s hodinou či dvěma; zdá-li se vám program příliš hustý, obětujte raději jedno muzeum, než abyste pospíchali v obou. Otevírací doby, zavírací dny a rezervace se často mění, najdete je na oficiálních webech: Orsay, Orangerie, Marmottan a Fondation Monet. Rezervace časového okna předem často ušetří dlouhou frontu.