Některé výstavy vstupují do dějin hlavním vchodem; ta z 15. dubna 1874 do nich vešla po schodech, které na adrese 35 boulevard des Capucines vedly do velkého fotografického ateliéru. Prostor patří Nadarovi, který ho bez okolků pronajímá, protože mu docházejí peníze, a třicet umělců tu věší 165 děl: Claude Monet, Auguste Renoir, Camille Pissarro, Alfred Sisley, Edgar Degas, Berthe Morisotová a další. Zvědavci, kteří stoupají nahoru, nic netuší, ale jsou svědky rodného listu hnutí, které se jím nechtělo stát a jehož jméno jim nikdo ani neprozradil.

Když se urážka stane kariérou

V katalogu je pod číslem 98 zapsáno plátno s názvem Dojem, vycházející slunce (Impression, soleil levant). Monet ho namaloval roku 1872 v Le Havru; o dva roky později si ho kritik Louis Leroy v časopise Le Charivari z 25. dubna 1874 vzal na mušku, aby zesměšnil celou výstavu, a vymyslel tak slovo „impresionisté“, které ho přežilo. Dějiny umění takové obrácení rády: přezdívka vržená jako kámen se časem změní ve vývěsní štít, ba v čestný titul. Co se těm malířům vytýkalo? Tahy štětce, které bylo vidět, tam, kde se čekal povrch hladký jako oblázek; náměty z všedního dne; světlo chycené za letu v době, kdy dobový vkus žádal kresbu vyzrálou v ateliéru.

Jít vlastní cestou

Skutečná troufalost ale spočívala méně v pracovním postupu než v tom, jak se vystavovalo. Umělci si svou prezentaci organizovali sami, bez žádosti o přízeň oficiálního Salonu, otočili tak zády instituci, která rozdělovala renomé, a udělali to uprostřed Paříže, před zraky kritiků. Nemělo by se však za to představovat, že pochodovali v řadě pod jednou vlajkou. Degas neměl s malířem plenéru po vzoru Moneta nic společného; Berthe Morisotová, jedna z mála žen ve skupině, vystavovala už roku 1874, což nebylo vůbec samozřejmé. Společná jim nebyla nauka, nýbrž otázka, kterou si každý obrátil po svém: jak malovat to, co vidíme, a ne to, co víme?

Den 1: Orangerie a Orsay, dva břehy, dvě povahy

Ráno ať začíná v Orangerie v Tuilerijských zahradách, protože tam na vás čeká Monet, přesněji jeho Lekníny, které zaplňují dva oválné sály osvětlené shora: osm panelů, dohromady asi dva metry vysokých a 91 metrů dlouhých. Monet je daroval státu (dar byl formalizován roku 1922) a muzeum otevřelo brány roku 1927, šest měsíců po malířově smrti, jako by dílo čekalo, až autor odejde, aby se mohlo usadit. Sedněte si doprostřed sálu a nechte pohled unášet; právě proto to místo existuje. Budova, vystavěná roku 1852, aby chránila pomerančovníky před zimou, ukrývá i sbírku Walter-Guillaume.

Pak přejděte Seinu po lávce nebo po mostě Pont Royal a zamiřte do Musée d'Orsay. Je to nádraží, vystavěné v letech 1898–1900 pro světovou výstavu, které o vlásek skončilo pod krompáčem: v 70. letech bylo odsouzeno, nakonec zachráněno, roku 1978 prohlášeno za památku a v prosinci 1986 přeměněno v muzeum. Sbírky pokrývají francouzské umění let 1848–1914 a patří k nejbohatším na světě, pokud jde o impresionisty a postimpresionisty: Monet, Manet, Degas, Renoir, Cézanne, Seurat, Van Gogh, Morisotová. Když vás tlačí čas, vzdejte se inventury: dva nebo tři sály, na které se opravdu podíváte, jsou lepší než maraton.

Zkuste hlavně srovnávat. Monet honí světlo, které se chvěje na vodě a v zahradách; Renoir dává přednost tvářím a slavnostem; Degas tanečnicím a dostihovým koním; Morisotová soukromí interiérů a zahrad. Za pár minut oko otužilé a začne hádat ruku jednotlivých malířů, s cedulkou či bez ní.

Až se setmí, dojděte na boulevard des Capucines. Nadarův ateliér zmizel, ale číslo 35 stačí, abyste změřili cestu, kterou od roku 1874 urazila: nezbylo nic než adresa, a to už je hodně.

Den 2: Marmottan aneb román jednoho obrazu

Ráno zamiřte do Musée Marmottan Monet v ulici rue Louis-Boilly (16. obvod), kousek od stanice La Muette. Místo bylo původně lovecký pavilon, který roku 1882 koupil Jules Marmottan; jeho syn Paul odkázal sídlo i sbírky Akademii krásných umění, jež ho roku 1934 zpřístupnila veřejnosti. V roce 1966 k nim Michel Monet, malířův mladší syn, přidal své, takže muzeum dnes vlastní největší soubor Monetových děl na světě a zároveň nejvýznamnější veřejnou sbírku děl Berthe Morisotové.

A Dojem, vycházející slunce? Je tady a jeho životopis může závidět leckterému detektivnímu románu. Obraz byl ukraden za bílého dne ozbrojenou přepadovou akcí 27. října 1985 a zůstal nezvěstný až do prosince 1990, kdy se objevil ve vile na Korsice; od roku 1991 visí opět na zdi. Před tímto plátnem skromného formátu bije do očí ironie: dílo, které se roku 1874 chtělo zesměšnit, nakonec stálo za loupež. Po přečtení příběhu z roku 1874 ten okamžik rozhodně nepostrádá šmrnc, ani dojetí.

Zmizet z města: Giverny a Auvers-sur-Oise

Zbývá-li vám den, dvě vesnice stojí za cestu. Giverny v departementu Eure v Normandii leží asi 80 kilometrů od Paříže. Monet ho objevil roku 1883, pronajal si tam dům a roku 1890 pozemek koupil. Dům a zahrada patří pod Fondation Claude Monet a přímo ve vsi stojí i muzeum impresionismu. Zahrada se otevírá jen za hezkého počasí, tedy v sezoně: ověřte si termíny před odjezdem.

Auvers-sur-Oise, asi třicet kilometrů severozápadně od Paříže, zůstává spjato se jménem Van Gogha, který tu roku 1890 zemřel v hostinci Ravoux. Žil tu Daubigny a jeho dům je dnes muzeem; Cézanne a Pissarro tu také postavili stojan. Vlaky jezdí z Gare du Nord, podle sezony s přímým spojením o některých víkendech; v těchto věcech platí oficiální jízdní řády.

Pour y aller / Praktické info

Zapamatujte si tři adresy: Orangerie v Tuilerijských zahradách, Orsay na nábřeží quai Anatole-France, Marmottan u stanice La Muette. Na první počítejte aspoň hodinu, na druhou spíš půl dne, na třetí hodinu či dvě; a zdá-li se vám program příliš nabitý, obětujte raději jedno muzeum, než abyste běhali v obou. Otevírací doby, zavírací dny a rezervace se často mění, poslední slovo mají oficiální weby: Orsay, Orangerie, Marmottan a Fondation Monet. Rezervace časového okna předem často ušetří dlouhou frontu.