Některé obrazy se jednou vryjí do paměti města a už z ní nevyjdou. Večer 15. dubna 2019 se věž Notre-Dame zřítila v plamenech před očima tisíců Pařížanů, kteří stáli na nábřežích, před něčím, co připomínalo smutek, o jehož příchodu nikdo nevěděl. O pět a půl roku později, v prosinci 2024, se katedrála znovu otevřela; mezi těmito daty bylo třeba veškeré houževnatosti stavby i veškeré trpělivosti celé země, aby smutek ustoupil něčemu víc než pouhé útěše.

Dáma, která nikdy nebyla hotová

Notre-Dame si rádi představujeme jako kamennou samozřejmost, stojící na svém ostrově od nepaměti. Skutečnost je pracnější, a tím také sympatičtější. Podle tradice byl základní kámen položen v roce 1163 za biskupa Maurice de Sully, ačkoli historici tuší, že se k dílu mohlo sáhnout o něco dřív, kolem roku 1161. Nejdřív chór, jehož hlavní oltář byl vysvěcen roku 1182, pak loď, průčelí a věže, jak stavba postupovala na západ; za dokončenou se celek obvykle považuje kolem roku 1345. Zedníci, kteří položili první vrstvy, tedy nikdy neviděli stavbu, kterou dokončí jiní, a katedrála vznikla jako města, usazováním, ne nařízením.

Zůstala vzorem gotického umění, s křížovými žebrovými klenbami, opěrnými oblouky, které odvádějí tlak ven, a velkými okny, jimiž proudí denní světlo. Nikdy ale nebyla výlohou. Napoleon se tu nechal v prosinci 1804 korunovat a řada státních obřadů si ji vzala za kulisu, jako by národ potřeboval k tomu, aby se na sebe podíval zpříma, tyto klenby, které už tak dlouho nesou jeho radosti i smutky.

Hugo na pomoc, Viollet-le-Duc do díla

Doba po revoluci nebyla k budově laskavá; byla vyplundrována a pak ponechána chátrání. V roce 1831 vydal Victor Hugo román Zvonář u Matky Boží (francouzsky Notre-Dame de Paris) a obrátil pozornost veřejnosti k raněné stavbě. Přiznejme mu, co mu patří, aniž bychom mu připisovali celou následující obnovu; román neudělal všechno, ale pomohl proměnit zříceninu ve věc národní.

Velká oprava začala ve 40. letech 19. století. Architekt Eugène Viollet-le-Duc, s pomocí Jeana-Baptista Lassuse, stavbu opravoval od roku 1845 do poloviny 60. let, nahrazoval chybějící sochy a nakreslil novou věžici, která měla nahradit středověkou, rozebranou koncem 18. století. To je detail, který smutek z roku 2019 mnohým připomenout nedovolil: věžice, která shořela, nebyla středověká. Byla dílem architekta 19. století, který spíš znovu vystavěl svou vizi středověku, než aby opisoval jeho pozůstatky. Obnovovat Notre-Dame proto neznamená vracet čas; znamená to vybrat si z po sobě jdoucích podob stavby, která se vždycky měnila, tu, které chceme zůstat věrní.

Pýcha na „do původní podoby“

Oheň odnesl věžici i střechy lodi, chóru a příčné lodi, ale kamenné klenby ve většině vydržely a na této zachráněné kostře se stavělo dál. Už v roce 2020 padlo rozhodnutí s jasností, která nepřipouštěla mnoho odstínů: vrátit stav známý před požárem, ze stejných materiálů a stejnými postupy. Práce vedl hlavní architekt památek Philippe Villeneuve pro veřejnou instituci Rebâtir Notre-Dame de Paris.

Dalo se nechat svést ocelí nebo betonem, těmito prostředky moderního inženýra; odmítlo se to. A tak se z francouzských lesů vozilo asi 1 000 dubů pro krovy věžice a příčné lodi a nový krov věžice sám skládá asi 1 000 dřevěných dílů. Zhruba padesát kameníků vyrobilo přibližně 7 000 kamenných kusů, zatímco šestisettunové lešení obepínalo věžici jako dočasný exoskelet. Peníze přišly také: dary dosáhly 846 milionů eur od 340 000 dárců ze 150 zemí, takže je Notre-Dame i daleko za hranicemi Francie jakýmsi společným majetkem, který se nenechává padnout.

Dřevo, které se kácí, kámen, který se leští

Krovy se postavily z masivního dřeva, stejně jako ve středověku, a ne z oceli ani z betonu. Čtyři firmy, jinak soupeři, se na tom spojily, což je ve stavebnictví skoro diplomatický zázrak. Střecha je pokrytá olovem; varhany, jejichž 8 000 píšťal se rozebralo, vyčistilo a znovu složilo, prodělaly omlazovací kúru, kterou umí posoudit jen ucho. Dne 24. května 2024 byl osazen poslední kámen a kříž na závěru chóru se vrátil na své místo.

Za závratnými čísly stojí ruce. Pro dodávku zhruba 1 300 metrů krychlových kamene bylo určeno devět lomů a na krovu chóru pracovalo asi šedesát tesařů a dřevařských řemeslníků. Dne 12. ledna 2024 byla na nejvyšší bod krovu upevněna kytice mimózy, tradiční ochranné gesto, které se sundalo, když se v květnu kříž na závěru chóru vracel na místo. Ten kříž měří asi 12 metrů, váží 1,5 tuny a byl jedinou částí střechy chóru, která požár přežila. Že se květiny zavěsí na vrchol tak velké stavby, o tom vypovídá mnohé: řemesla si uchovávají kus pověry, elegance a paměti.

Dnešní bronz pod včerejšími klenbami

Obnova je „do původní podoby“, až na svatyni, kde liturgický mobiliář pravidlo obchází. Oltář, katedra, ambon, svatostánek a křtitelnice jsou bronzová díla sochaře Guillauma Bardeta, záměrně současná. Křtitelnice stojí poblíž vchodu, hned za portálem Posledního soudu. Volba je jemná; stavbu je třeba zachovat, takovou, jakou ji známe, ale předměty bohoslužby smí současnost podepsat, jako by katedrála měla, aniž by přestala hledět zpět, nechat jedno okno otevřené do vlastního století.

Katedrála, která zvoní a září

Ani zvuková krajina nezůstala zkamenělá. Osm zvonů severní věže se vrátilo v září 2024 a v listopadu k nim přibyly tři nové, z nichž jeden věnoval organizační výbor olympiády Paris 2024. Nejtěžší ze zvonů severní věže, Gabriel, váží 4 162 kilogramů, což stačí, aby jeho hlas zazněl až na konec ostrova.

Oficiální ceremoniál se konal 7. prosince 2024, pro veřejnost se katedrála otevřela den poté. Po vstupu zaujme nejdřív vyčištěný kámen, který má světlost, jakou nikdo po generace neviděl, a srovnání s fotkami z doby před rokem 2019 bije do očí.

Pour y aller / Praktické info

Vstup do katedrály je zdarma a rezervace času návštěvy je možná, v rušných obdobích spíš doporučená. Podmínky se mění; rezervaci, časy bohoslužeb i přístup na věže (ten se řídí jinými pravidly než loď) proto hledejte vždy na oficiálním webu notredamedeparis.fr.

Než vejdete dovnitř, obejděte katedrálu zvenčí a dívejte se vzhůru, na opěrné oblouky od Seiny, na západní průčelí se třemi portály a na nádvoří před ním. Bohoslužby se konají dál a při mších se sluší mlčet.